Píchání na kole (na přání Daniely Sedláčkové, hroší poutnice)

   ...vzniklo na popud v diskusi pod článkem Ženská a automobil...    Stál jsem tam, zkroucenej jako paragraf. Tímto se omlouvám za na cti utrhání všem pokroucenejm paragrafům. Ono už slovo"stál" je silné výrazivo. Zašprajcoval jsem se závodním kolem značky Campagnollo ke zdi, abych držel a neupadl. Nohy se mi třásly v nekončících křečích a prase bylo proti mně vymydlený lázeňský švihák. Kostelec. Zbořený Kostelec. Toť jest naprosto přesný popis.

Kolo - nepritel clovekaBerka

   Ještě ráno jsem se na to setkání vyloženě těšil. Já, tělo jako struna, kulturista na kole, lehce znaven (ale jenom malinko) svižnou jízdou z Prahy do západočeských lázní. Tam čeká ona, slaměná panička (existuje-li v češtině ten pojem) léčící si svoje chronické potíže s početím. Letmo jsem si přečetl pohled od ní, v němž mi sděluje, kde je, proč, že se tam hrozně nudí a abych přijel. Bylo nad slunce jasné, že jsem jediný gynekolog amatér, který jí musí pomoci.

   Nevím, kdo z Vás jel na kole za vytrvalého deště v silném (opravdu silném) protivětru z Prahy skoro až na hranice po staré Varské silnici. Někde u Nového Strašecí tempo už ani zdaleka nebylo závodní. V Hořovičkách jsem začal provozovat něco mezi silniční cyklistikou a potápěním.  Před Lubencem jsem vypouštěl duši (ne tu u kola) a neustálým pohledem na silnici lemující stromy zjišťoval, zda stále ještě jedu, nebo už couvám. Totální vyčerpání se dostavovalo za každou zatáčkou, a tak jsem nezatáčel. Chvílemi jsem viděl černobíle, často obraz vypadával úplně. Z posledních sil jsem dokličkoval na lázeňskou kolonádu. Ochutnal jsem pocit vítěze Tour de France. Totální eufórie. Dobojováno. Heuréka. Dokázal jsi to. Kde jsi, má sladká odměno? Kde jsi, má zlatá medaile?

   Kde jinde zjistit takovou triviální informaci, než na poště. Vpadl jsem tam jako stádo desperátů z amatérské kovbojky. Paní  na přepážce si asi pětkrát pomalu zopakovala název lázeňského domu, aniž by ze mě spustila zrak. Z jejího pohledu a z vytrvalého hlavy kroucení jsem začínal být hystericky nervózní. Šeřilo se a sil mi kupodivu nepřibývalo. Vidina podobného rozhovoru s podobným výsledkem s ještě přitroublejšími příslušníky na stanici VB (dnešní policie a policejní stanice) mě vybičovala k myšlenkové aktivitě. "A co kolegyně, ta by to nevěděla?" Na kolegyni bylo vidět, že usilovně přemýšlí (pokud tedy netlačila). "A jste si jistý, že je to tady?" Ta otázka mě vytočila k nepříčetnosti. Větu, co následovala, už v životě nevyslovím. "Jsem snad blbej, nebo co? Tady to mám napsaný", a na důkaz sáhl pro to, co bylo ráno pohlednicí. Konzistencí to teď připomínalo použitý, spláchnutý a z kapsy vytažený toaletní papír. Se stejným despektem to přemýšlivá paní listonoška převzala a četla.  "No jo, mladý pane, ale to je ve Frantovejch, tady jste v Marjánkách."  

...............ani se nedivím, že psi nenáviděj poštáky.................

   Huba se mi sekla v pantech. Hlavou se mi honí myšlenky typu: "Jestli já, takovej blb, jsem to nejlepší, co rodičové zplodili, tak musím přehodnotit svůj vztah k nim. Jsem daun. Fyzicky i morálně. Vyšel jsem před úřad a sesul se na schody. Chce se mi umřít. Ne, brečet. Příliš vysilující. Umřít. Z kopce se řítí trolejbus. Spolu s kolem sbírám zbytky sil, abych udělal pár posledních rychlejších kroků, zavírám oči a čekám milosrdný tupý náraz. V tom se otevřely dveře a z nich vyletělo: "Co děláš, blbče, uhni nebo nastup." Jsa osloven jménem, poslechl jsem a nastoupil. Cestou jsem poznal, že blbci mívají štěstí, protože můj trolejbus jel k nádraží. Přejezd z Marjánek do Frantovejch po vlastní ose by byl mojí cestou poslední.

   A tak tu  ze tmy kouká mokrá, zmrzlá žemle a naproti stojí krásný růžový květ. Zaostřila, změřila si mě pohledem a beze slov odtáhla na pokoj. Nacpala mě pod sprchu a pak do postele. Za pořadí neručím, neboť jsem už dávno spal. Ráno mě rozesmála poznámkou, abych nikam nechodil, aby nebyl průser. Od kdy chromí choděj? Poprosil jsem ji, aby někde sehnala bažanta, a znovu upadl do bezvědomí.

   Jako gynekoleg amatér jsem tenkrát nejspíš selhal. Za to moje bývalá láska by z fleku mohla nastoupit do Kladrub jako rehabilitační sestra. Přes víkend mě zázračně postavila na nohy. Bylo to bláznivé, nezapomenutelné a krásné. Každý den otvírám schránku s pocitem, že na mne vypadne pohled, třeba z Trienčanských Teplic, a já opráším své staré Campagnollo...

P.S. Z výše napsaného je doufám zřejmé, že příběh tento se udál v prehistorii, dávno před příchodem mobilních technologií. Neboť kdyby mobilní telefony tehdy existovaly, hledáme se dodnes. Ale o tom zase někdy příště:-). 

Autor: hroší poutník Petr Berka, pořadatel tradičních akcí Mračení www.mracti.cz