Paranormální jevy u nás doma

Jsme divná rodina. Paranormální jevy jsou u nás doma zcela běžné.

Zrovna včera večer mi doma paranormálně úplně sama od sebe pochodovala igelitka s nákupem. Teda vlastně skoro sama. Jen co jsem se vzpamatovala z úleku, zjistila jsem, že v ní jeden z našich kocourů čistě náhodou hledal něco k snědku. No, nedivte se mému postoji. U nás se prapodivné věci stávají naprosto běžně, a není tedy nic divného, že jsem onen jev přičítala nadpřirozenu.

Například šotci. Určitě mají u nás doma hnízdo a množí se geometrickou řadou. Každou chvíli nám některý z nich schová ovladač od televize. Některé jejich skrýše už jsme objevili, například za gaučem, ale oni jsou skutečně vynalézaví. Někdy nám trvá až tři dny, než ovladač najdeme, a šotci se nám pochechtávají za zády. Nebo věci ve skříních či v šuplících. Zaručeně se mohu spolehnout, že když hledám cestovní pas, který jsem - coby pořádkumilovná hospodyňka a vycvičená kancelářská myš - před rokem uložila do šanonu označeného Cestovní doklady, rozhodně tam nebude. Zato tam najdu spoustu věcí, které jsem tam nikdy nedala, třeba dopis Ježíškovi z roku 1999 nebo klíč od komory, který jsem zoufale hledala posledního půl roku a zaručeně jsem jej původně měla v kapse zimníku.

Jo, a taky máme ponožkovou vílu, ta se nám stará o fusekle. Bohužel už bude asi starší verze, a tak občas nezafunguje, jak má, a my máme ve fuseklích neustále pořádný zmatek. Před každým praním se ujistím, že mám v připravené hromádce prádla kompletní páry ponožek. Při věšení vypraného prádla už zjišťuji, že některé páry nejsou zcela kompletní a při sbírání uschlého prádla vždy skoro polovina fuseklí chybí. Zvláštní je, že se nikdy neztratí celý pár, vždy jen pravá nebo levá. Vím, že naše ponožková víla v tom má kapku binec, a tak ty liché fusekle skládám do jednoho šuplíku ve skříni. Většinou tak po půl roce, kdy marně čekám, až mi ponožková víla dodá ty chybějící kousky, všechny lichotiny s povzdechem vyhodím do popelnice. A ejhle, hned při dalším praní se všechny původně chybějící najdou… Asi budeme muset naši ponožkovou vílu upgradovat.

A taky bych neměla zapomenout na naše zahradní strašidla. Podzim co podzim zastrkám do země cibule krokusů, narcisů a tulipánů. Naše zahradní strašidla asi kroutí nad mým estetickým cítěním hlavou, a tak každé jaro vylezou jarní cibuloviny na úplně jiných místech, než kam jsem je zasázela. Jo, a taky mají určitě na svědomí tu záplavu pomněnek… Přece není možné, aby se mi z jedné jediné sazenice pomněnek, kterou jsem vloni zasadila do květinového záhonu, vysemenily pomněnky na 15 (slovy patnácti) metrech čtverečních. Kdepak. To naše zahradní strašidla pěkně roztahala jednotlivá semínka široko daleko a udělala mi ze zahrady pomněnkové peklo.

A pak máme doma domácího ducha, který nám v noci z lednice krade jídlo. Nejdříve jsme si mysleli, že to dělá někdo z nás, ale když se nikdo nepřiznal, máme jistotu, že máme doma ducha. A kdyby jen kradl jídlo. A kdyby ho aspoň kradl pro sebe! To ne, on mi ho v noci, když spím, rovnou přetváří na tukové polštáře na mém těle. Vždyť já skoro nejím a přitom vypadám, jako bych v noci chodila na loupežné výpady do lednice!

Asi budu muset pozvat vymítače duchů. Anebo ne. Ona je to vlastně docela legrace. Vždyť, kdyby všechno bylo vždycky na svém místě, kdyby člověk vždycky přesně věděl, co ho čeká a měl život nalinkovaný a uspořádaný jako účetní knihu, byla by to těžká nuda. Nebo ne?

Autorka: Daniela Sedláčková, hroší poutnice a kapeložerka folkové skupiny Kámen úrazu