Opravdu si myslíte, že se něco změní samo?

Je tu další příspěvek z klávesnice nebezpečného komunisty*, náboženského fundamentalisty*, profesionálního moralisty*. Je pravda, že text o zbytečnostech na poli gastronomie se vám líbil, přidávám další rozměr naší společnosti a mého pohledu. Už teď se těším na diskusi.

Zahledění do sebe a svých problémů, procházíme ulicemi a děláme, že nic nevidíme. Hlavu skloněnou a periferní vidění zúžené tím věčným spěchem za marností. Necháváme na sebe dopadat masáž mediálních sdělení a podléháme jim. Tím více, čím jsme přesvědčenější, že se nás nedotýkají. Zadlužujeme se, protože nám říkají, že je to normální. Kupujeme zbytečnosti, protože si myslíme, že nám dělají radost. Podléháme značkovým věcem, protože by se nám jiní smáli. Prostě žijeme život nejlépe, jako dovedeme.

Mezitím si zanadáváme na politiky, kteří náš ožebračují a tváří se přitom jako spasitelé. Zapomínáme na minulé křivdy a znovu a znovu si rozbíjíme nosy o tvrdé lokty podvodníků a lumpů. Domníváme se, že nám někdo dá něco zadarmo a jsme ochotni za to zaplatit jakoukoliv cenu. Hlídáme si svůj majetek a každou chvíli k sobě zveme zloděje. Zloděje času, myšlenek a koneckonců i peněz. Otupěli jsme v záchvatech každodenních kampaní o zkaženosti světa a sami tomu zcela věříme. Ani nás nenapadne pochybovat, že se s tím nedá nic dělat. Vždyť to říkali v televizi. Proto jsme zalezlí ve vyhřátých peleších, konzumujeme bulvár a mastnou pusou nadáváme na morálku.

Očekáváme, že přijede Blanické vojsko a svatý Václav zatočí mečem nad hlavou. Očekáváme, že přijde někdo a zachrání nás. Někteří neočekávají nic. Jen přihlouple a odevzdaně čekají na smrt, která jediná je jistá. Rezignovali jsme na spravedlnost, na zdravý selský rozum, na jednoduché principy, ve kterých se nedá kličkovat a schovávat se. Rezignovali jsme na odpovědnost vůči našim předkům i potomkům, na odpovědnost vůči sobě. Bojíme se rozhodnutí, co kdyby byla špatná. Bojíme se odmítnutí, bojíme se posměchu, bojíme se tmy. A přitom odmítne nás jen ten, kdo nám nerozumí a směje se nám jen ten, kdo se bojí.

Až se přestaneme obdivovat zpitvořeným ikonám tržní ekonomiky, až se přestaneme bát chapadel prorostlé mafie, až budeme otevřeně říkat své názory, za kterými si budeme skutečně stát, až si uvědomíme hlas svého svědomí a uvěříme mu, až se nám začne chtít komunikovat, bude svět lepší. Až silnější budou ochraňovat ty slabé, až šéfové budou cítit odpovědnost za své podřízené a naopak podřízení budou věřit svým šéfům, až si rodiny budou zase povídat, až peníze přestanou být měřítkem společenské prestiže, ale spíše to, co s těmi penězi uděláme, bude na světě lépe. Až se přestaneme posmívat těm, kteří něco dělají, až se začneme rozhlížet i po jiných cestách, až si přestaneme půjčovat na dárky a dovolené, až hodíme za hlavu starosti s věcmi, které opravdu nedokážeme vyřešit a soustředíme se jen na ty, které ovlivnit můžeme, bude na světě lépe.

Vím, že je to nesrozumitelné, protože nám každý den říkají něco jiného. Vím, že to může být i těžké, začít sám u sebe, ale jinde se začínat prostě nedá. Nevěřím, že se všem líbí to, co nás obklopuje. Nevěřím, že jsou všichni zainteresovaní na tom, aby stát krvácel z bodných ran předražených státních zakázek a rozbujelé státní správy. Nevěřím, že si nikdo nechce povídat, že se necítí osaměle uprostřed lidí. Nevěřím, že je všechno v pořádku. Děkuji za pozornost a teď se do mne prosím pusťte...

*označení převzatá z diskuse u předchozího mého příspěvku

OMNIA VINCIT AMOR

Petr Hroch Binder, poutník Hroch