Odvod

   Jelikož mi kolegyně Sedláčková soustavně vykrádá témata k napsání veselých historek ze života, soustředím se na jedno, které se jí netýká. Vojna. A jestli napíše nějakou povídku z vojny, tak jí nevěřte, protože kecá:-).   

   Na den, kdy se ve schránce objevil korespondenční lístek z vojenské správy, abych se dostavil k odvodu, se bohudík nepamatuji. Ta zpráva doma vyvolala paniku. Tatínek usilovně lovil v paměti jména generálů, kteří by mohli odvrátit blížící se katastrofu. Bohužel si vzpoměl na jediného, generála Čepičku, za kterého sloužil a o kterém prohlásil, že je kokot a že mi nepomůže. Nepomohl by mi, ani kdyby kokotem nebyl, protože už pár let salutoval žížalám. Maminka je praktická žena. A tak místo dlouhého přemýšlení začala obvolávat lékaře-specialisty, kteří by mi vystavili za flašku úmrtní list nebo jiné zdravotní dobrozdání.

   Zhruba po měsíční bojové přípravě jsem se jednoho rána sešel ve velké místnosti na vojenské správě se stejně postiženými junáky. Tiše jsme seděli drkotajíc zuby v červených trenýrkách v očekávání věcí příštích. Nutno přiznat, že tolik rachitistických postav jsem neviděl ani ve válečných dokumentech z Terezína. Vidět nás, budoucí hráz míru, imperialista, chrastil by zbraněmi už někde před Kremlem. Co chvíli se otevřely dveře, za nimiž úřadovala odvodová komise, a nižší oficír jménem vyzval odsouzeného, aby ho následoval. V té chvíli znatelně zesílilo pokašlávání mladíků, sípání průdušek, někteří statečně předstírali mdloby. Konečně jsem se dočkal. Předstoupil jsem před komisi. Obtěžkán šanonem s lékařskými zprávami jsem ani nemusel předstírat vrozenou křivici. S mými 48 kilogramy živé váhy a 165 centimetry výšky mi to šlo samo. Odvedenec jako lusk. Byl jsem vyzván, abych se posadil. Doktor si pročítal v mých záznamech, aby se poučil o nemocech, o kterých dosud ani nevěděl, že existují. Maminka se činila. Nemocemi jsem byl prolezlý skrz naskrz a to, že jsem se mohl dostavit, byl v podstatě zázrak. To minimum chorob, které jsem dosud neměl, jsem měl chytit v nejbližší době.

  Asi aby řeč nestála, kladl mi politruk záludné otázky. Třeba jak se jmenuji, kde bydlím, jaké mám koníčky, jak se cítím a tak. Samo sebou jsem se cítil mizerně. Asi na mě něco lezlo. Na stěžejní otázku, co studuji, a zda bych po ZVS chtěl pracovat v daném oboru, jsem po pravdě odpověděl, že studuji jadernou fyziku a pokud to půjde, tak ano, chtěl bych se tomuto oboru věnovat. Rozbíjet atom kladivem byl můj dětský sen. Zajímavé byly i další otázky a odpovědi. 

"U jaké zbraně byste chtěl sloužit?" 

"U žádné, jsem pacifista."

"Jaký vztah máte k našemu socialistickému státu?" 

"Jsem příliš mlád na nějaký ucelený názor, ale bude do jisté míry ovlivněn výsledkem odvodového řízení."

Pak padaly běžné dotazy na politickou příslušnost mojí i celého příbuzenstva do pátého kolene.

Vrcholem byla poslední politrukova otázka, jak se dívám na tatíčka Masaryka?

Odpověděl jsem, že to bude patrně něčí cizí tatíček, protože ten můj, co já vím, se jmenuje stejně jako já. S tou odpovědí jsem byl velmi spokojen. Dokazovala jedinou nemoc, na kterou maminka nesehnala štempl. Vrozená debilita. Od komise jsem odcházel skálopevně přesvědčen, že vojna se mě netýká.

Na podzim léta páně 1985 jsem byl nepodmíněně odsouzen ke dvěma letům ZVS u strážního vojska v Trnavě, abych strážil celosvětový mír a hlavně jadernou elektrárnu v Jaslovských Bohunicích. A tak jsem pomalu začal chápat vojenskou logiku i otázku u odvodové komise, co studuji a zda bych chtěl po studiích zůstav v oboru.

Autor: Hroší poutník Petr Berka, pořadatel kulturních akcí Mračení www.mracti.cz