Noční můra politika

Jsem začínající politik, koupil jsem si nový oblek, kravatu a boty. Mám přenosný počítač, v něm tabulky a grafy. Také schránku na elektronickou poštu. Mám vlastní webové stránky, kde jsem podrobně vylíčil ve dvou větách, jak to vlastně chci dělat.

Ještě se musím naučit úsměv. Je odzbrojující a dává mi čas, abych si rozmyslel odpověď na otázky, které nechci dostávat. Jsou vůbec takové? Ne, chci odpovídat na všechny otázky, nemám přece co skrývat. Na hodinách rétoriky a psychologie jsem se dozvěděl, jak komunikovat. Dokonce jsem trochu zhubnul, aby se mi lidé nesmáli. Nastudoval jsem skoro celou Lisabonskou smlouvu, no, přečetl jsem ji a nějak nechápu, jak ji mohli podepsat. Ale to si sedne. Máme důležitější úkoly. Třeba ten státní rozpočet. Jak je možné, že se nám nedaří udržet ho v na nule? Kde pořád děláme chybu? Kam ty peníze utíkají? Musím se na to pořádně kouknout, vždyť všechno se dá vysvětlit a spočítat.

A co to zdravotnictví? Je to přece podnikání, jako každé jiné. Proč pořád nefunguje? Kam ty peníze pořád utíkají? Máme asi moc zdravotních pojišťoven, stačí jedna, dvě, aby si mohly konkurovat. A co výdaje na léky a zdravotní péči? Opravdu musí banální lék stát stovku? Kolik lidí bere banální léky jen proto, že jim je někdo předepsal? Kolik lidí si ty léky vyzvedne a má je doma, co kdyby? Kdo to vlastně má kontrolovat a je za to odpovědný a placený?

Těch úředníků, co každý den potkávám. Jistě mají všichni svoji kancelář a pravidelný plat. Jsou všichni potřeba? Dělají všichni to, co mají, za peníze těch, pro které tu jsou? Ministerstva, státní úřady, instituce. Na tři platící jeden úředník? Ale vždyť ty referenty, poradce, asistenty, poradce referentů, náměstky asistentů potřebujeme. Kdo by nám zvyšoval průměrnou mzdu? Také potřebuji asistenta, který mne ochrání před vlezlými občany a poradce, abych mohl vykázat činnost. Činnost je důležitá!

Jak jsme na tom s armádou? Má nové zbraně, je akceschopná. Ochrání nás, až na nás vypustí nepřítel rakety. Jaký nepřítel? Jaké rakety? Čím je odeženeme? Budeme mávat polní lopatkou a navádět je na levnější cíl? Nebo se spolehneme na pomoc od kamarádů ze Západu? Jako před 71 lety? Musíme víc zbrojit, to je jediná šance. Postavíme nové bunkry, ať se máme kam schovat, až to bouchne. Nakoupíme dražší letouny a obrněnější vozidla.

Policie? Jasně, musíme najít nové lidi. Ti staří nám odejdou do civilu, aby jim neutekla renta. Co jim nabídneme? Prestiž modrožlutých stříbrňáků a heslo na boku auta. Když chtějí bránit demokracii, překousnou i to snížení platů, šetřit se přece musí všude. Vedení potřebuje novou kancelář, ta stará jim působí deprese. Chápu to, také chci nové křeslo, aby mne netlačilo. Snad to nějak protlačím do náhrad a nebudu to platit ze svého. Ze svého! Fuj. Vždyť těch peněz ve státní pokladně není tak málo, že by se tam nenašlo pár tisícovek na nové křeslo. A novou lampičku. A novou kancelář. A nové auto. A novou sekretářku. A nové poradce. A novou garsonku. A nové přátele.

Ne. To musí přestat! Jsem tu proto, abych zachránil, co jde. Pro sebe? Ne pro druhé. Pro tuhle zemi, pro lidi, kteří pracují a chtějí se mít dobře. Pro lidi, kteří mne zvolili, protože mi věří. Nemůžu je zklamat, na to jsem příliš mladý. Musím najít způsob, jak narovnat pomuchlané principy demokracie a svobody. Mám na to jen pár měsíců. Buď ukážu, že jsem dobrý politik a nebo půjdu od válu. Jenom čtyři roky? Kolik je to měsíců? Tak málo času? Tak málo peněz? Vždyť já pak budu muset zase pracovat. No to snad ne. Tak ještě jednou. Kam ty peníze pořád utíkají, když ne ke mně?   

Petr Hroch Binder, poutník Hroch, závislý na Putování Hrocha