Největší trapas mého života

Ta příhoda už je trochu fousatá. Stala se před čtvrt stoletím a já se díky ní seznámil s nejbáječnějšími sousedy na světě. Upřímě řečeno, způsob napsal sám život a v dnešní době ho nedoporučuji opakovat. Jak se to tenkrát seběhlo?

Velmi krátce jsem si užíval svobody civilu. Žádné nástupy, budíčky, denní rozkazy, PŠM, rajóny, buzerace. Sladký život civilisty v rodičovské péči. Jenže štěstí netrvá věčně a teplo rodičovského krbu bylo až příliš žhnoucí. Spory s otcem začaly být stejně nesnesitelné jako před vojnou. Sebral jsem svůj raneček buchet, zamával rodné hroudě a odstěhoval se do volné garsonky po babičce.

Že by vojna ze mě udělala muže, nevím. Možná. Co však vím naprosto jistě, že zimní pobyt v klášterních zdech trnavských kasáren, se podepsal na mém zdraví, jmenovitě ledvinách. Další lahůdkou, kterou jsem si odnesl do civilu, byl rozhozený spánkový režim. Dvouletá pernamentní služba u strážního vojska, kdy přivyknete dvouhodinovému cyklu  stojka - bdící - spící, vám zabere pár měsíců aklimatizace. Na druhou stranu, zase to příliš neobtěžuje. Co se každý stražák na vojně naučí je spánek za chůze. Na stojce si člověk mohl alespoň na chvíli odpočinout a nikdo ho neotravoval.

Tenhle zvyk, přesunovat se ve snách či stavu snížené dbělosti, je výhodný při nočním putování na onu místnost.  Jednoduchý úkon dodnes zvládám s bravurou mistra, anichž bych byl fyzicky přítomný. Přijde mi zbytečné budit se a následně ztrácet čas usínáním. Jsem programově čůrající náměsíčný.

Tlak v podbříšku mě vyhnal z pod peřiny i tenkrát. Zvedl jsem se jako ve snách a naučeným krokem robota se vydal tam, kam i císařpán musí sám. Ze zvyku jsem za sebou zacvakl dveře a naučeným pohybem zvedám prkénko. Šmátrám, šmátrám, prkénko nikde. Jedno oko se probouzí a ke svému úžasu zjišťuje, že není na záchodě. Polospánek se mění v šok. Stojím úplně nahý na chodbě činžovního domu, před dveřmi svého bytu, které jsou beznadějně zavřené. Tři hodiny ráno, tma jako v p..ytli. Z hlavy se mi kouří. Mozek přepnul ze stavu "vypnuto" do režimu "ty vole, co teď". První co Vás napadne je, že ty dveře nemůžou být úplně zabouchnutý. Dobrou minutu ramenem bušíte do dveří, jednou rukou nahrazujíce fíkový list. Je zajímavé, že v šokovém stavu člověku nedocházejí souvislosti, že je tma, všichni spí a nikdo vás nemůže vidět. I další nápady, jak se dostat domů jsou iracionální. Po pěti minutách usilovného přemýšlení nezbylo, než dlouze zazvonit na sousedy. Tak dlouze, až máte pocit, že nutně musí být vzhůru celá ulice.

Minuty se neskutečně vlečou, než se za dveřmi ozve tlumený hovor:

"Táto, kdo to může být, takhle v noci? Zeptej se kdo tam je?"

"Kdo je?"

Podobnou otázku "Stůj, kdo tam", jsem ještě před 14ti dny křičel na déveťáka, co šel na kontrolu mého stanoviště a mířil na něj samopalem. Chybí mi samopal a jsem bezradný.

"Dobrý den, (vysvětlujte mozku v šoku, že je noc) já jsem .... ,váš nový soused. Nastěhoval jsem se včera. Musíte znát mojí babičku s dědečkem", povídám do poštovní schránky na dveřích.

Za dveřmi pokračuje tlumený rozhovor na téma "mají kůzlátka otevřít svá vrátka či nemají".

"Rozsviťte na chodbě a stoupněte si dál od dveří, ať si vás prohlédnu."

Ani si nepřejte vědět, co mi tenkrát táhlo hlavou za myšlenky. Pomalu jsem se loučil s vidinou, že se ještě někdy dostanu domů. Naštěstí jsem sousedovi vysvětlil, jak se věci mají a teprve potom rozsvítil. Nakonec i dobří sousedé došli k závěru, že zloději a vrazi většinou chodí oblečení. Dnes už si to tak přesně nepamatuji, ale domnívám se, že před vysvobozením padlo ještě pár doplňujících otázek typu  "jak se jmenuje můj otec, babička, dědeček,... Po bleskovém křížovém výslechu soused otevřel, půjčil mi šroubovák a jeho paní kalhoty od montérek.

Tak takhle jsem navázal přátelství se sousedy. A můžu říct, že to byli úžasní sousedé. Od té doby jsme se pravidelně v neděli zvali na kafíčko a kecali spolu, ač oba byli o dvě generace starší. Trávili jsme společně Vánoce a když došla sůl, cukr, nebo koření, nebyl vůbec žádný problém zazvonit.

A co Vy a Váš největší trapas v životě?

Autor: Petr Berka, hroší poutník.