Nebýt první je velmi pohodlné

Svět se klaní vítězům, patří jim čest a sláva. Všude se píše jen o těch prvních. Zažili jste někdy pocit vítěze? Jaké to bylo a jak dlouho vám ten pocit vydržel. A co nastalo potom? Byli jste někdy „ti další“? A jaké to bylo?

Jsme od přírody různí. Většina z nás chce ovšem vítězit. Málokoho baví nevyhrát či dokonce prohrát. K vítězství vedou různě krkolomné cesty, ale vždycky vyžadují naši aktivní spoluúčast. Neznám nikoho, kdo by si řekl, že vyhraje, sedl si do křesla, čekal a vyhrál. Pokud to ovšem nebyla soutěž o nejdelší dobu strávenou v křesle. Zpravidla se musíme velmi snažit, abychom byli lepší, než naši soupeři. Zejména proto, že mají stejný cíl, jako my. Někdy se hraje fér, s čistými kartami a jasnými pravidly. Bývalo zvykem se takhle utkat ve sportu, ale už to také není pravidlo. Většinou jsou klání ovlivněna zákulisními praktikami, dopingem v nejrůznějších formách, znevýhodňováním soupeřů, ostrými lokty, podpásovkami. To jde na ruku lidem, u kterých se nedostatečně vyvinulo etické cítění. A naopak to odrazuje lidi čisté a upřímné. Ke mnoha soubojům nedojde prostě proto, že ten „hodný“ ustoupí tomu „zlému“.

A přitom pocit z vítězství je tak báječně opojný. Zatočí se vám hlava, když jdete na pódium, převzít si cenu za usilovnou práci. Jste středem zájmu médií, opačného pohlaví, otevírají se kohoutky s penězi, které byly dosud utaženy. Užíváte si své výsluní a tušíte, že to brzy skončí, pokud nebudete ještě usilovněji pracovat. Že za pár dní po vás už neštěkne ani pes, natož druhé pohlaví. O médiích ani nemluvě. Ve výroční den předávání cen se na vás všichni dívají s pochopením, protože vy obhajujete, zatímco ten nový se prostě dere na světlo. Pokud vy neobhájíte, je to hrozná prohra. Pád je stejně strmý, jako byl ten výstup na vrchol. Média se o vás zmíní jako o outsiderovi a to jen v lepším případě. A vy si uvědomíte, že ve stejné pozici byl někdo před rokem, když jste stál na pódiu a přebíral cenu.

Být první je zavazující a náročné. Vědí to i výrobci, stojící na začátku celého obchodního propletence. Ten, kdo je druhý a další, už jenom nakoupí, přirazí a prodá. Vloží do cizího výrobku svou schopnost fabulace a předá ho dál. Ponechá si rozdíl hodnot. Někdy kladný, jindy záporný. Naučili jsme se nakupovat a prodávat. Všichni chceme být bohatí a je nám jedno za jakou cenu. Někteří z nás ani nevědí, proč chtějí být bohatí. Snad proto, aby si mohli koupit to, co jejich rodiče nemohli. Aby neměli pocit nedostatku. Jak vágní hodnota. Nedostatek. Bojíme se nedostatku a přitom ani netušíme, co nám stačí. Myslíme si, že nám to řeknou v televizi, že si to přečteme v novinách, ale tak to není. Tam se dozvíme jen to, že se s ničím nedá nic dělat, že peníze jsou na prvním místě, že na potřebné věci peníze nejsou nikdy, že vysokou školu má dnes každý druhý. Už se ale do mediálního prostoru nedostane informace, že svůj život má každý ve svých rukách, peníze bez rozumu jsou nebezpečné, že pomoc potřebným věcem zúžená jen na peníze, je nedostatečná, že polovina vysokoškoláků má znalosti na úrovni střední školy a ještě je v praxi neumí použít.

Nebýt první je velmi pohodlné a ví se to už dlouho. Přesto se stále najdou jedinci, kterým je to fuk. Jdou za svým cílem, vkládají do něho naději i energii. Dokonce se najdou i ti, kteří mají méně sobecký cíl, než jen vlastní prospěch. Věří, že se svět dá změnit i zezdola. Vlastní, každodenní usilovnou prací. Jsou ostrůvkem čisté přírody ve znečištěném oceánu keců „těch druhých“. A ač to tak na první pohled nevypadá, každý může být první. Pro svého partnera, pro své děti, pro kamarády a známé. Každý by měl být první pro sebe sama. Což nemusí nutně vyústit v sobeckost. Navíc nehrozí, že za pár let přijde někdo mladší a lepší, který nás z toho prvenství sundá. Ale dá to fušku, neusnout na vavřínech.

Nebudeme-li prošlapávat cesty, zarostou. A ti, co přijdou po nás, nebudou vědět, kudy se dát.

Petr H.Roch Binder, poutník Hroch