(Ne)spravedlnost do nebe volající

Jediná spravedlnost je smrt. Vše ostatní je více či méně nespravedlivé. To proto, že se do spravedlnosti montuje člověk. Se svými zájmy, malostí a nedokonalostí.

Včera jsem psal o pravdě. Celkem jednoduché téma. To spravedlnost je poněkud komplikovanější. Zejména, pokud si uvědomíme, že jakékoliv rozhodnutí je nespravedlivé. Minimálně pro jednoho. Společnost je tak vyspělá, jak dokáže být spravedlivá. Jak dokáže motivovat své členy ke slušnému chování. Slušnému chování věnuji samostatný blog. Nyní se zaměřme pouze na spravedlnost.

Máme celé ministerstvo spravedlnosti, kde pracují odborníci. Ti nám připravují zákonné normy, které upravují naše životy. Zákony projdou celým demokratickým procesem a nakonec vstoupí v platnost. Mezitím se v nich provádějí různé změny. Tu k lepšímu, tu k horšímu. Pokaždé však v zájmu nějaké skupiny. Výsledkem může být jednoduchý, jasný a spravedlivý zákon. Ovšem stává se (někdy), že ten zákon není ani jednoduchý, ani jasný a dokonce ani spravedlivý.

Pak se dějí takové věci, že nepracující dostane od státu více peněz, než ten, kdo pracuje. Že dlužník zaplatí stokrát více, než dluží. Že mezi námi běhají podvodníci a lumpové, kteří porušili zákon, ale jsou z nějakého důvodu beztrestní.

Zákon bude vždycky nespravedlivý, ale úkolem zákonodárců je přijmout takové zákony, které jsou nespravedlivé pouze k podvodníkům, zlodějům, nepřizpůsobivým, vrahům a vůbec těm, co se nechtějí chovat slušně. Protože společnost má povinnost chránit slušné lidi. Má povinnost chránit svůj zdravý vývoj. Bez toho je dlouhodobě neudržitelná, protože delikventi státní kasu nenaplní, ani se nepostarají o děti, seniory a další skutečně potřebné.

Petr Hroch Binder