Myslím to s vámi dobře, můžete mi slepě věřit.

Věta, u které se mi dělá špatně, přestože jsem velmi důvěřivý. Nebo možná právě proto. Chtěl bych věřit, že lidé jsou hodní, spravedliví a přející. Že pokud chtějí pomáhat, dělají to nezištně a ze srdce. Že nezneužívají svých výhod, jako je vzdělání, inteligence, postavení.

Přesto každý den čelím útoku armády pěšáků, kteří byli vyzbrojeni základním marketingovým školením a posláni do boje o další peníze. A je zcela lhostejné, jak svoji první větu obchodního rozhovoru začnou. Dobrý den, mám pro vás výjimečnou nabídku investování. Dobrý den, přispějte na nemocné děti, opuštěná zvířata, bezdomovce. Dobrý den, třídíte odpad? Dobrý den, u které pojišťovny jste pojištěn? Dobrý den, používáte sušičku? Je prakticky nemožné dojet do práce, bez toho, aniž by vás někdo neodchytl, zejména pokud se usmíváte a dotyčný vidí, že jste přístupný komunikaci.

Dělají to, protože je to baví? Protože cítí, že právě takto mohou být prospěšní a užiteční? Houby. Dělají to pro peníze. Snaží se zaujmout první větou a dál rozvíjet hru na city. Na touhy. Během několika okamžiků totiž ve vás musí vzbudit zájem. Bez toho se nehnou dál. Pokud vás něco nezajímá, nebudete se tím zabývat. O vytažení peněženky a přemístění nějakých peněz nemůže být ani řeči. A co vás vlastně zajímá? Chcete se mít dobře, chcete zabezpečit rodinu, případně ji ochránit. Chcete mít pokoj od otravů. Chcete uspokojit svoje svědomí. Tohle všechno vás nakonec donutí k jednání. Zpravidla vytáhnete šrajtofli, případně sáhnete do kapsy a vhodíte do pečlivě zaplombované kasičky nějaké drobné. A odcházíte s pocitem vítěze. Vezmete si nějakou cetku, kterou pak pohodíte doma nebo v kanceláři a vůbec vás nezajímá, co se s vašimi penězi děje dál.

Případně s dotyčným vyplníte nějaký jednoduchý dotazník, podepíšete ho a těšíte se, až vám přijde první složenka. V každém případě si pořídíte něco, co jste do té doby neměli a vlastně ani nepotřebovali. A proč? Protože k vám přišel někdo, kdo to s vámi umí. Jsme totiž vychováváni k pasivitě. Celá televize stojí a padá na tom, že jen ležíme před obrazovkou a konzumujeme předkládané blafy. Přijímáme je bez špetky kritiky. Ano, čas od času se rozčílíme nad stupidní reklamou, ale to je všechno. Připadáme si, že máme všechno pevně v rukách, ale tak to prostě není. Uvědomme si jednu základní poučku. Pokud nás někdo aktivně oslovuje (osobně na ulici, telefonem, či jinak), berme to jen jako informaci. Nerozhodujme se okamžitě a snažme se o dané problematice získat co nejvíce (ideálně nezávislých) podrobností. Neočekávejme naivně, že to co se nám nabízí jako první a nejkřiklavější, je pro nás skutečně to nejlepší.

Je to jako s nákupem v supermarketu. Doporučuje se tam chodit najedený. Proč? Nekoupíte tolik blbostí a zbytečností. Víte, co vlastně skutečně potřebujete? Schválně si udělejte tabulku a vedle sebe si pište, co za den, týden, měsíc a rok spotřebujete. A pak si udělejte stejnou tabulku a tam zapište položky, které skutečně opravdu potřebujete. Jsou výsledky stejné? V tom případě je mi vás líto, protože lžete sami sobě. Pravdou je, že spotřebováváme daleko víc, než ke spokojenému životu skutečně potřebujeme. A položky, které potřebujeme zdaleka nejvíce, bývají úplně zadarmo. Tedy, lépe řečeno se koupit nedají.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch