Můžeš nenávidět svojí mámu?

Každá máma je děsně nemoderní, má šílené názory a nároky, je přecitlivělá, panovačná, přesvědčená o své neomylnosti. Každá máma miluje svoje děti. I kdyby je měla zahubit. Každá máma má právo být respektovaná a dítětem zůstáváme i po její smrti.

Jsou chvíle, kdy mám pocit, že mne máma jen trápí. Už ve škole chtěla, abych se dobře učil, zatímco jiní běhali venku, řvali a kopali do míče. Nutila mne, abych si bral děsnou šálu a tesilové kalhoty. Musel jsem mluvit slušně, nehrbit se, nesměl jsem kouřit. O pití alkoholu to platilo také. Dnes už nenosím tesilové kalhoty. Všechno ostatní zůstalo. I po třiceti letech. I dneska jsem jejím synáčkem, který je jednou moc tlustý, má moc dlouhé vlasy. Potom je má zase moc krátké. I dnes se maminka obává, jestli moc nepiju. Zahubila mi jedinou rostlinku marihuany, kterou jsem se snažil pěstovat v truhlíku. Jsou chvíle, kdy jsem na mámu rozzlobený, protože nerespektuje, že jsem už dospělý. Pak mě to ale přejde, protože si uvědomím, že to má v popisu práce. Že se jenom bojí o svoje dítě.

Ne nadarmo je mezi přikázáními: Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi. Proč to tam je, mezi nejzákladnějšími mravními naučeními? Asi je to opravdu tak důležité, dokonce před Nezabiješ. V tomto vztahu se totiž skrývá tajemství běhu života. Úcta, kterou projevujeme svým rodičům, by měla být v rovnováze k úctě, kterou budeme požadovat od svých dětí. Je paradoxní, že nejlépe se ke svým rodičům mnohdy chovají týrané a zanedbávané děti. A často je to naopak. Je těžké najít tu správnou míru a proto nám Zákonodárce přikazuje, abychom ctili své rodiče. Bez nich bychom tu nebyli. Milujme své rodiče, dokud to jde, protože jednou nastane chvíle, kdy bychom dali cokoliv za chvilku hovoru s nimi a oni už budou jinde.

Před několika lety jsem napsal knížku Putování Hrocha aneb můj život s mámou. Několik povídek, ve kterých jsem se chtěl vypořádat s maminkovským syndromem. Nevypořádal jsem se. Z reakcí čtenářů jsem zjistil, že je to vlastně všude stejné. Že všechny maminky jsou nemoderní, přehnaně opatrné, kritické. Mají sklon k vyvolávání neuvěřitelných situací, ze kterých potomek nemůže vyjít se zdravou kůží, respektem a jako vítěz. Po letech, kdy jsem se ohlížel, to vypadá jako legrace, ale v době, kdy jsem prožíval jednotlivé eskapády mojí maminky, mi do smíchu moc nebylo. Zjištění, že je to všude stejné mne vede k přesvědčení, že je to tak vlastně dobře. Jsem rád, že mám svojí mámu a jsem rád, že jí to mohu říci osobně. U táty tuhle možnost už prostě nemám.

Petr H.Roch Binder, otec, syn a poutník Hroch