Mrtvá krajina dětství

Nevím, co jsem si od toho sliboval. Asi nic. Počasí bylo škaredé, ubrečené a zima nás tlačila do kabátů. Danče jsem už dlouho vyhrožoval (prakticky od chvíle, kdy jsme se poznali), že jí vezmu do krajiny svýho dětství. Den D nastal a oba jsme čekali na autobus. Máma na anonymní číslo 111, já na ten můj, co mě odveze do dětství. Zpátky, čtvrt století proti proudu času. 

stiny detstviPetr Berka

Po očku pokukuji po cestujících a tipuji, kdo by to mohl být, jestli náhodou nezachytím známý pohled. Komu se ti mladí asi tak podobají? Čí by to mohly být děti? Taková blbost. Většina z nich stejně vystoupí během cesty, a tak komentuji okolí. Máma nezůčastněně naslouchá, co se kde změnilo a tak. Táhnu jí někam, kde to nezná a nerozumí tomu.

A pak to přijde. Vystoupíme na mě povědomé stanici. Jako bych tady už někdy byl. Takové "dežaví". Název ulice souhlasí. Místo zdravotního střediska obecní úřad, místo masny s prázdnejma hákama rodinná vilka. Všude krásná zámková dlažba, zaparkované vozy cizích značek, dokonalé domy. Pryč jsou křivé chodníky i rozježděná blátivá ulice. Vrabci už nepijí z kaluží ani se nepopelí v prachu. Zmizela i pumpa na pitnou vodu. Králův Šmudla neštěká. Najednou stojím před domem a koukám do svého okna. Snad čekám, že se odhrne záclona, ten kluk uvnitř mi zamává a půjdeme si začutat.  Záclona se ani nepohne, a tak vejdeme vraty do dvora. Nikdo tady neběhá, žádný křik. Vlastně kdo by křičel a běhal v domově pro seniory. Jsem na cizím území, kde je mi povědomá jen stará bříza a modřín v rohu. Vlasně ani ten ne. Tenhle je moc velký. Sousedovic hruška, kde jsem si každý ráno trhal svačinu, má už po sezóně. Ořechy na zemi nikdo nesbírá. Pár posledních snímků a jdeme dál ulicí, co mě nepoznává. Ze zvyku kouknu na jména na zvoncích. Cizí lidé, cizí město. Cestu k fotbalovému hřišti znám i poslepu. Staré kabiny, polorozpadlá tribuna, na které poskakovaly holky, když nám fandily. Kde je jim konec. Na křižovatce místo sámošky pronajímají světelnou a zvukovou techniku. Vedle stával biják. V průchodu jsme nedočkavě čekali na začátek. V prvním patře na kase seděla stará paní Javůrková. Vždycky když jsem jí platil, tak říkala, že jsem malej a nemusim, ale ať to nikomu neříkám a jdu na balkón. Vzadu přes dvorek byl vchod do tělocvičny Sokola. Vedle kina hučela hospoda, klasická 15tá cenová bez větráku. Tátovi jsem do ní chodil pro pivo. Cestou jsme s Brejlou upíjeli. Na rohu jsme to dopumpovali vodou, ale dělalo to takový řidký velký bubliny, tak jsme to museli hodně rozmíchat prstem. Tady stávala škola. No jasně. I to zábradlí je stejný. Vedle bylo hřiště s pár prolejzačkama, švestky a špendlíky. Takový nevzhledný křoví, kde se skvěle kouřilo. Dneska je tady hřiště na basket, házenou, tenis, ale liduprázdno. Místo branek jsme měli trička na zemi, hrát se dalo jenom na ušlapanym prostředku, protože na krajích byla přerostlá tráva a samej drn. Každou sobotu a neděli tady po obědě lítali prckové i dědci. Vedle v parku jsme s Korandou závodili na kolech, na požární nádrži na návsi se učili bruslit. Starej Dohnal s Trnkou a tátou nám kličkou přimontovali šlajfky a pak popíjeli rum z placatky. Dneska jsou tady lekníny, v pakru fontánky a umělecká díla neznámých výtvarníků. V polorozpadlých statcích jsme si hráli na vojáky, lezli do stohů, za vsí jsme pouštěli draky. Jaké dobrodružství se tady dneska dá zažít? Vlastně jsem rád, že jsem žil v jiné době na jiné planetě. 

Začíná se šeřit. Poslední sluneční paprsky nás zastihnou v lese. S mámou ještě chvíli blbneme se světlem, než nám dočista zapadne. Cestou se stavíme v hospodě v bláhové naději, že potkám někoho známého. Někoho, kdo zná mé dětství a ukáže mi do něj cestu.

Odjíždíme za tmy. Já s pocitem, že krajina mého dětství je dávno mrtvá.

Fotoblok s komentářem najdete na tomto odkazu.

Autor: Petr Berka, hroší poutník