Málem jsem si sáhl na papeže

V pondělí odpoledne, když jsem se vracel kyvadlovou dopravou ze Staré Boleslavi, jsem vyslechl takový rozhovor. Nešlo neposlouchat, i když jsem se dost snažil, ale naplněnost autobusu mne donutila se téměř dotýkat jiných lidí.

Byl to mladík se slečnou a vyměňovali si zážitky ze mše se Svatým otcem. Mladík slečně vypravoval, co je to Paladium a jeho znalosti byly velmi dobré, až jsem měl chuť sáhnout do kabely a kopii reliéfu jim ukázat. V jednu chvilku mladík dívku šokoval oznámením, že si málem sáhl na papeže. Řekl to s takovou dávkou nadšení i pokory, že mi ta věta dlouho zněla v uších. Vlastně všichni, kdo tam byli se chtěli se Svatým otcem pozdravit, chtěli si na něho sáhnout, chtěli od něho požehnání. Je to velké privilegium. Uvědomil jsem si to přesně ve chvíli, kdy jsem stál ve svém sektoru a moderátor zařval do mikrofonu, že Svatý otec právě přijíždí. A skutečně, v dálce mezi stromy se objevilo bílé auto. Vzpomněl jsem si na audienci v červnu 2007, kdy jsem mohl s papežem mluvit, předat mu dary a pořádat ho o požehnání.

Večer jsem si pouštěl záznam vysílání České televize a zjistil jsem, že s papežem se chtějí setkat a vyfotit i lidé méně či jinak věřící, politici, manažeři. Proč po tom všichni touží? Chtějí snad získat trochu té svatosti od Svatého otce? Nebo snad chtějí urvat trochu slávy? Můj důvod byl tak nějak naivně prostý. Chtěl jsem zkusit něco, co na první pohled vypadalo nemožně. Vůbec jsem si neuvědomoval, jak nemožné to je a nepřipouštěl jsem si nezdar. Neprojevil jsem ani tolik pokory, abych si přiznal, že se to vůbec nemuselo podařit. Nyní jsem se na Proboštské louce musel stydět. Styděl jsem se za svou nehoráznou drzost, se kterou jsem přijal toto vyznamenání. Nyní jsem si teprve uvědomil, co se to přede dvěma lety stalo za zázrak. A také jsem si uvědomil, jak mne to celé změnilo.

Můj táta mi často říkal: Nesrovnávej se s horšími. Byla to tvrdá věta, ale zjistil jsem, jak moc pravdivá je. Přitom srovnávání s horšími je velmi oblíbené. Ono alibistické, vždyť na tom nejsme tak špatně, podívejte se na tyhle, jsou na tom ještě daleko hůř, je to nejhorší, co pro sebe a jiné můžeme udělat. Postupně se totiž srovnáváme se stále horšími, až nakonec zjistíme, že se nemáme s kým srovnat. Že jsme prostě nejhorší. Zatímco srovnávání s lepšími nás nutí k aktivitě, ke zlepšování. A zlepšovat je přece vždycky co. Možná právě proto se chtějí lidé fotografovat se Svatým otcem, se symbolem lásky, naděje a víry. Jeho bílá barva je znakem čistoty a pravdy. To nám imponuje. A myslíme si, že v jeho blízkosti získáme tyhle vlastnosti i my. A přitom máme úplně stejnou možnost. Můžeme být všichni svatí, pravdiví a čistí. Chce to, nesrovnávat se s horšími. Nechlácholit se, že to s námi ještě není tak hrozné.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch, zakladatel Putování Hrocha