Libeňský masakr motorovou pilou

S motorovou pilou je každý nebezpečný. Já jsem navíc nebezpečný i sám sobě. Ovšem to množství dřeva bych ruční pilou řezal až do léta. Zima totiž bude tuhá.

Pořídili jsme motorovou pilu a doma jsem radostně otevřel krabici. Takový malý Ježíšek. Ovšem místo motorové pily mě v bedně čekalo puzzle. Bylo třeba nebezpečný nástroj poskládat. Pomocí přiloženého klíče jsem sestavil dle obrázkového manuálu všechny součásti, nalil olej a po půl hodině se mohlo řezat. Celá rodina se sešla na dvorku, aby byla přítomna prvnímu zavrčení nového pomocníka. Připojil jsem pilu do prodlužovačky, stisknu tlačítko a nic. Ani hlásek. Ani náznak vrčení.

Nemělo by tohle být tamhle? Ozvala se teta. To je brzda a měla by být tady, ale nedrží tam, povídám. Tak zkus větší sílu. Zkusil jsem a brzda zaklapla. Vítězství je naše. Opět zapojím přístroj do elektrické sítě, zkusím tlačítko a opravdu, mocné kvílení se rozeřve po okolí. Vypadám jako člen punkové kapely, švára by ze mě měl radost. Zkusíme řez. Na poměrně nenáročném starém plaňkovém plotu, který je určen ke skartaci. Plaňka odolává, ale nakonec ji přeříznu. Vynakládám stejné úsilí, jako bych použil ruční pilu a vzpomínám na vtip s kanadskými motorovými pilami v Rusku.

Rodina je nadšená, že je první kus dřeva přeříznutý a já dumám, kde je chyba. Tupý řetěz? Ale vůbec ne, prostě jsem ten řetěz nasadil obráceně. Jak prosté. Oznámím to rodině a ta naléhá, abych okamžitě pilu rozebral a řetěz obrátil. Musí se to znovu vyzkoušet. Tentokrát už to jde jako po másle. Taková krása. Všichni jsou od pilin, ale šťastní. Včera jsem pořezal necelou půlku. Mám namožené ruce, dva stržené puchýře a hromadu polínek. Dneska mě čeká pokračování. Snad to všichni přežijeme ve zdraví.

Petr Hroch Binder