Krev mojí krve, přesto cizí a vzdálená

Máte děti? Je to běžné a normální mít děti. Bez dětí bychom tu nebyli ani my. Každý jsme byli dítětem, které má své rodiče. Někdy má dítě víc tatínků (či maminek), než by bylo potřeba. Má v průběhu dětství různá příjmení, jinde bydlí, jiným lidem říká táto.

Společným jmenovatelem je nerozvážnost rodičů. Schválně píšu rodičů, protože nikdy nemůže být vina čistě jen na jednom. To se pak rozvedou a najdou si jiné partnery, se kterými je mi o mnoho lépe. A dítě si zvyká na nového tatínka. Případně na novou maminku. Mé dětství bylo ukázkové, všichni mne milovali, protože jsem byl vymodlené dítě. Byl jsem adoptován, biologický otec neuveden. Moji rodiče mne opečovávali tím spíše, že jsem byl jedináček. Podstrojovali mi, až jsem byl jak otesánek, dopřávali mi všeho. Když přišel čas, abych to oplatil svým dětem, něco se zadrhlo. Po čtyřech letech zvláštního manželství na zkoušku, jsme se rozvedli. Synovi byly skoro čtyři. Ano, brali jsme se v devatenácti letech, zejména kvůli tomu, že byl na cestě. Naštěstí jsem byl u těhotenství mé tehdejší ženy, užívali jsme si první kopance toho tvorečka (asi každý po svém). Byl jsem u toho, když jí praskla plodová voda a volal jsem sanitku, která prvorodičku odvezla do porodnice. Prožil jsem první roky života syna, užil jsem si přebalování i koupání. Potom nastala časová díra a sedm let jsme se neviděli.

Druhé manželství nastalo pět let po prvním rozvodu. Důvodem nebyla gravidita partnerky. Přesto bylo podivně neuspořádané, excentrické a moderně odloučené. Po čtyřech letech přišel rozvod. Jak banální. Důvodem byla gravidita partnerky. Rozdíl mezi prvním a druhým případem byl i v tom, že o narození dcery jsem se dozvěděl z esemesky téměř cizího člověka, o užívání si těhotenství a prvních kopanců nového tvorečka nemůže být ani řeči. Od počátku dcera říká táto někomu jinému a pokaždé, když k nim přijdu na návštěvu, připadám si jako někdo navíc. Potupná byla i zkouška DNA, ke které jsem byl rezolutně vyzván rodinou, jako v nějaké mexické telenovele.

S mým synem jsme se postupně opět sblížili, někdy jezdíme na Horní hrad, za chvíli bude maturovat. Jsme spíš kamarádi, než abych byl jeho otcem. Doma už má třetího, stejně jako sourozence. Příští rok spolu oslavíme šedesátiny. Dcera půjde v září do školy. Jsem jejich hodný strejda, ale už nikdy nebudu táta. Nebudu otec, ke kterému chodí, když si rozbijí koleno, když je štípne vosa, když dostanou špatnou známku z chemie. Nebudu táta, ten spojenec, který nám rozumí víc, než máma, co má o nás nesmyslný strach a pořád nás nutí do nemoderního, ale praktického oblečení. Naštěstí není nic ztraceno. Můžu být celkem dobrý strejda, kamarád, co poradí, pofouká bolavé koleno a přiloží octan. Nakonec jsem rád, že mi děti říkají Hrochu a ne táto. Bolelo by to ještě o něco víc.

Petr H.Roch Binder, strejda poutník Hroch