Kladivo na kohokoliv

Před pár dny jsem po dlouhé době shlédla v televizi film Kladivo na čarodějnice. Nejen, že tento film považuji za dobře udělaný, ale jeho poselství mi čím dál, tím více odhaluje své smutné jádro. Tenhle výtah extrémního kousku naší historie, poznamenaný zběsilým fanatismem, tmářstvím, ale hlavně mocí v nesprávných rukou, neodbytně připomíná další řadu historických, ale  i současných okamžiků existence lidstva.

Film byl natočen v roce 1969. Rok poté, co nám svou moc ukázaly tanky MOCNÉ velmoci. Filmaři zvolili téma jako zrcadlo doby. Boblig alias vláda Sovětského svazu perzekuuje všechny, kdo nevěří v jedinou správnou věc. A kdo je jednou udán, je i odsouzen. Pravda a zdravý rozum nemají žádnou cenu.  Najednou se mi ale začne otevírat tunel skutečností, který není limitován časem. Napadá mě, že se páni Bobligové klonují rychleji, než jedna generace stačí dospět. Zdá se mi (a nebo je to holá skutečnost?!), že na jednoho rozumného člověka se stačí za jeho život naklonovat nejméně dva Bobligové. Ať na sebe pan Boblig vezme jakoukoliv podobu, scénář je vždy stejný. MOC vyhrává nad vším. Kdo má moc, má všechno. S pohádkami o tom, že dobro nad zlem vítězí v reálném světě neobstojíme. Pravda  se stává pouze nikam nevedoucí diskuzní veličinou. Každý jí omílá mezi zuby jako karamelku. Jednou je oranžovomodrá, jindy červená. (Inu, každý má rád jinou). Zdravý rozum se v takových diskuzích ztrácí úplně.

Pan Boblig zkrátka na sebe bere různé podoby. Díky jejich rozhodnutím trpí bezbranní, jakkoli rozumní a čestní.  

Ruské kohouty versus Evropa.  (Nejen) ruské milionářské mafie versus zákon. ČEZ versus odběratelé.  Atd... Když každý zapátrá ve svém okolí, najde dalšího Bobliga.  Byl by z toho jakýsi pavouk, od největších gigantických Bobligů až k těm nejmenším, zdánlivě nejnepatrnějším. Od velkých procesů až k těm malým, skoro osobním, odehrávajím se v obcích, třeba na Mrači nebo v Kotěhůlkách. Všude vítězí Ti, kteří mají moc. Moc funkce, peněz nebo zbraní.

Jediná naděje mi svítí na temné cestě MOCI. I ve filmu existoval někdo, kdo litoval svých činů a věděl, jaká bezpráví byla provedena. Byl to pan farář. Jeho jediného pálilo svědomí jako oheň na hranicích. Naděje je tedy v těch, kteří mají svědomí. A víra, že se lidé se svědomím snad, někdy...dostanou k moci.

 Autor: hroší poutnice Daniela Tomešová