Jsi úplně blbá!

"Ty jsi úplně blbá!" řvala na mě souška učitelka ve čtvrté třídě, když jsem stála u tabule, klepala jsem se jako osika postižená Parkinsonovou chorobou a nebyla jsem schopná spočítat cosi, co bych zřejmě nespočítala ani dnes. "Jak TY můžeš mít samé jedničky?" ječela souška dál a já se bála, aby nedostala na místě mrtvici a moji maminku a tatínka za to pak nepopotahovali na úvékásčé nebo na óenvé nebo dokonce na vébé. S těmi samými jedničkami neměla tak úplně pravdu. Sice jsem tu matiku vždycky nějak ukecala a okecala, ale kromě matiky jsem měla namále i s tělocvikem. Nebýt toho, že si jak třídní učitelka u matiky, tak tělocvikář mysleli, že jejich předmět je ten jediný, který by mi čistočistou nádheru jedniček na vysvědčení pokazil, měla bych z matiky za tři a z tělocviku asi taky.

"Jak jste se mohla dostat na střední školu?" soptil profesor matematiky na střední škole ekonomické tak urputně, až poprskal žactvo první, druhé a třetí lavice vpravo u okna.  Po chvíli už jen vyčerpaně ševelil, zhroucen nad katedrou: "Ještě jednu takovou a jdu do důchodu...." Nutno podotknout, že mu bylo nějakých dvaatřicet, měl vizáž zahraničního herce a byla do něho zamilovaná celá třída, vlastně celá škola včetně fyzikáře.

Jak jsem přežila matiku na střední škole a jak přežili profesoři mne, to fakt nevím. Na maturitním večírku jsem si sice všimla, že matikář má celkem hodně šedivých vlasů, ale tenkrát jsem to ještě nepřičítala svému zhoubnému vlivu na onoho profesorského krasavce. Že s tím budu mít něco společného, jsem si uvědomila až po letech.

"To snad ani není možné!" ječím na synka, který se kroutí nad slovní úlohou z matematiky. Na rozdíl ode mne (já se vždycky nakonec rozplakala, čímž jsem u vyučujícího vzbudila soucit), synek hlásí, že musí jít čůrat. Na záchodě je podezřele dlouho. Obcházím kolem dveří záchoda a supím rozčilením. "Takový jednoduchý příklad! Nechápu, čemu na tom nerozumíš. Teď jsem ti to celé spočítala. I vzoreček jsem ti napsala. Tak proboha, co ještě nevíš?" rozhořčeně obviňuji dveře záchodu, za nimiž se skrývá ten antimatematik. Samozřejmě vím, že je celý, celičký po mně. Ale i přes blahé vědomí, že jsem si porodila vlastní kopii, mi během jeho školní docházky přibylo na hlavě hezkých pár šedivých vlasů a já si se slzou v oku vzpomněla na svého profesora.

Kupodivu jsem během svého života zjistila, že si vystačím s trojčlenkou, kterou jsem celkem zvládla (dokážu si spočítat, na jak dlouho mi vystačí benzín v nádrži), s procenty, která jsem zvládla dokonce výborně (zjistím, zda je sleva na pračku skutečně výhodná), a s výpočtem obsahu čtverce a obdélníku (jsem pyšná, že dokážu spočítat, jak velký koberec musím koupit, případně kolik Primalexu padne při letním malování na stěny našeho bytu). Bazén nevlastním, takže slovní úlohy o tom, jak bohatý podnikatel A, který má vyhřívaný bazén x, do něhož rychlostí y napouští studenou vodu z místního vodovodu, která ho stojí xyz Kč, zatímco chudý podnikatel B, který má jen umělohmotný bazén z OBI, avšak napouští z vlastní studny, čili to má zadarmo,  atd. atd., mi jsou stejně na houby.

Ale jednou narazila kosa na kámen, to když jsme se chystali vyrobit z pražců schody do rokle, která je součástí naší zahrady. Změřila jsem s mladším synem délku svahu, pomocí dlouhé latě jsme zjistili i převýšení. Ale ouvej, na to, abych zjistila správné rozestupy mezi schody, mi ani trojčlenka ani procenta nestačí.

"Michalééééééé!" volám na syna gymnazistu. Z horního patra vykoukne neochotná hlava a v očích puberťáka ještě vidím odraz počítačové hry. "Sim tě, co je? Teď tady mám něco rozdělanýho", ozve se celkem neochotně. "Potřebuji spočítat Pythágorovu větu!" volám zoufale. Synek se hrdě napřímí a - ačkoliv má z matiky za čtyři - v tu chvíli si připadá jako naprostá hvězda. Inu, jsem ráda, že aspoň někdo z rodiny má tu matiku v malíčku :-). A ty schody - ty se nám fakt povedly.

Autorka: Daniela Sedláčková, hroší poutnice a kapeložerka folkové skupiny Kámen úrazu