Jak se moje babička s nápadníkem vypořádala

Když jsem byla malá holka, byla to pro mne úplně nepředstavitelná skutečnost. Vlastně ani dnes si moc nedokážu představit babičku jako mladou dívku narozenou na začátku dvacátého století. Ale jednou určitě musela být mladá a krásná...

Od sedmnácti let měla známost se svým mládencem Josefem. Chodili spolu rok, dva, tři, pět. Josef sliboval svatbu, ale stále se k ní neměl. Po deseti letech se vypařil a babička zůstala doslova na ocet. Ačkoli v té době neměla 27letá svobodná žena moc velkou šanci se vdát, babička se provdala. Nevím, jestli se do ní můj dědeček Václav zamiloval nebo jestli to byl sňatek z rozumu, ale manželství bylo velmi spokojené a vzešly z něj dvě děti a následně čtyři vnoučata. Když bylo babičce něco málo přes padesát, děda umřel a babička zůstala sama. Trávila jsem u ní jako dítě spoustu času, protože jsem nechodila do školky, a i ve školním věku jsem za ní strašně ráda jezdila na druhý konec města.

Když jsem byla na střední škole, bylo babičce už pětasemdesát. Jednu sobotu mě uvítala ve velice rozdurděném stavu. Tváře jí hořely a zástěra při chůzi pohoršeně šustila. Na moje naléhání mi babička nakonec pověděla, co se stalo. Ten den ráno otevřela po zazvonění dveře a přede dveřmi stál – představ si, holka – někdejší nápadník Josef v poněkud omšelém stavu. Ještě na prahu spustil litanii, že byl ženatý, má tři děti, ale nedávno mu umřela žena a tak zůstal sám a vzpomněl si na babičku, zdalipak by to s ním nedala zase dohromady. „No, babi, a cos mu řekla?“ optala jsem se v domnění, že babička už teď konečně nebude sama. „No co bych mu řekla? Poslala jsem ho pryč“, pravila babička. „Řekni mi, prosím tě, co bych já dělala s takovým starým dědkem?“

To byla celá moje babička. Vidím ji před sebou, jak neděli co neděli sledovala dechovku v televizi a pravidelně u toho plakala, protože vzpomínala na to, jak ji na známé melodie ještě zamlada vytáčel dědeček na tancovačkách. Když jsme se u ní sešly se sestřenicí, předčítala nám pohádky Boženy Němcové a básně z nádherně ilustrovaného starého vydání Erbenovy Kytice nebo nás nechala řádit ve skříních v ložnici a vyvařovala nám různé dobroty, které pro mne dodnes mají „babiččino“ kouzlo, třeba bramboráky s lipovým čajem. Babiččiny bramboráky byly křupavé a lipový čaj s medem nepřekonatelný. Dodnes mi voní dětstvím. Právě kvůli tomu dávnému kouzlu si bramboráky s čajem dopřávám i teď, přestože mám téměř stoprocentní jistotu, že mi můj žlučník zase bude vyhrožovat emigrací. A mentolky... Pokaždé, když je vidím v obchodě, vzpomenu si na babiččin noční stolek. Vždycky tam měla jednu připravenou na ráno pro svěží dech. A ze své zahrady jsem vyrobila malý pomněnkový ráj. Jen proto, že moje babička je měla moc ráda a celé léto jí kvetly pod oknem.

Často na ni vzpomínám. Zažily jsme toho spolu hodně a jsem za to nesmírně vděčná. Ale nejraději stejně budu vzpomínat na to, jak vyběhla s drzým staronápadníkem. Ať je ti tam v nebi, babi, moc hezky.

Autorka: Daniela Sedláčková, hroší poutnice a kapeložerka folkové skupiny Kámen úrazu