Jak mi nestartovalo Hroší auto

Teď v zimě, věc poměrně běžná, přijdete k autu, otočíte klíčkem a nic. Rozbliká se přístrojovka, klape centrál, ale motor je ticho. Situace nepříjemná. Včera se mi to pěkně zamotalo díky tomu, že u mne stála teta s mámou, které jsem slíbil odvézt na nákup. Situace šílená.

Už jsem nejel s autem pěkně dlouho. Razím zásadu, že by se nemělo auto zneužívat a tak ho vytahuji z garáže pouze ve výjimečných případech, jako je cesta s vozíkem a dárky Putování Hrocha, případně odvoz děvčat (označení pro mámu a tetu, případně další dámu z našeho baráku) na nákup do nedalekého ráje všech nákupčích a kleptomanů. Na včerejšek jsem byl objednán coby taxikář. Hned po práci jsem vyzvedl tříděný odpad, maminku a tetu a vyrazil ke garáži. Naštěstí mi Zbyněk s Petrou odházeli sněhové mantinely před garáží a tak nebyl problém vyjet, jinak bych musel použít ledoborec a ten nemám. Otevřu garáž, otevřu auto, odblokuji šerloka, nažhavím a prd. Nic se neděje, kromě barevné hudby doprovázené divokým pípáním, zvoněním a drnčením. Je to v pytli. Máma se ozvala jako první: Nejede to, co? Tak jdeme domů. Bráním se, že to nic neřeší, že auto vytlačíme a pak pustíme dolů ulicí a snad naskočí. Jak jednoduché.

Povídám mamince, aby si sedla za volant, kroutila s ním, jak jí budu říkat a v pravou chvíli sešlápne brzdu, abychom nenabourali. Máma vykřikne, že nikdy v autě neseděla a že to musí udělat teta. Máma je poloviční, než já, proto jsem chtěl, aby tam seděla ona, ale nedalo se nic dělat, sedla si do vozu teta. Strčil jsem do vozu a ten se rozjel, naneštěstí kola byla trochu natočená a tak jsme utrhli zrcátko, no nic. Donutil jsem tetu srovnat kola, bez posilovače docela fuška, a opět se opřel do auta. Na druhé straně zaskřípal plech o lištu garážových dveří, zaúpěl jsem a teta opět otočila volantem. Volám: Zkus brzdy, jestli fungují. Teta sešlápla brzdový pedál a maminka zařvala, že brzdy fungují. Svítily totiž zadní lucerny, u kterých zrovna stála. Auto jelo dál, protože nefunguje ani posilovač brzd. Naštěstí tu byl ledový blok, přes který auto nepřejelo a tak se nic nestalo.

Ten ledový blok se ukázal jako nepřekonatelná překážka. Nastartované auto by ho jistě hravě překonalo, ale moje síla jednoho hrocha na to prostě nestačila. Navíc je naše ulice sevřená sněhovými závějemi, vymrzlými na kost a navíc přímo proti garáži parkuje nějaký dobrák. Luxusní situace. Opírám se do auta, až vyhřezlé ploténky naskakují zpátky mezi obratle, řvu u toho jako raněný tygr, ale je to prd platné. Naštěstí jde okolo hodný pán a ten mi pomůže překonat ten ledový práh. Stojíme s autem uprostřed jednosměrky napříč. Naštěstí je tu zákaz vjezdu, jen dopravní obsluze. Během dvou vteřin přijedou tři auta a počnou netrpělivě troubit. Miluju to. Místo toho, aby nám přišli pomoct, sedí v autě a troubí, protože to nám jistě dodá sílu a energii. Nezbývá, než auto zase strčit zpátky ke garáži, přes ten ledový práh. Blbý je, že v autě nikdo nesedí, aby brzdil. Auto se zastavilo až o stěnu garáže. Zařval jsem a počal nadávat, jako nejsprostší dlaždič (omlouvám se dlaždičům), vyjmenoval jsem všechna vulgární slova co znám a dvě zopakoval. Auta projela a my mohli začít opět tlačit vozidlo ven, přes práh z ledu, který se mi nepodařilo ničím odstranit.

Povídám mamince, aby hlídala, jak daleko jsme od toho zaparkovaného auta, že tam nevidím. Stála před mým autem a také tam nemohla vidět. Tlačíme a najednou vyštěkne: Bacha, to auto! Byli jsme asi půl metru od něho, přesto jsem se šíleně lekl. Posadili jsme auto do sněhu vedle zaparkovaného, otevřel jsem dveře a natočil kola doleva, dolů. Malý rejd a zasekaná ulice od sněhu. Posadili jsme auto do kupy ledu naproti. Ještě jednou nahoru a pak, už je volná cesta z kopce. V poslední vteřině jsem skočil do auta a chopil se řízení. Za mnou už jsou další auta. Snad to naskočí. Dám tam trojku, pouštím spojku. Jupí. Už slyším motor. Telefon. Kruci, kdo to může být. Zastavuji u krajnice. Dobrý večer, tady je operační středisko, máme hlášený útok na vaše vozidlo a nemůžeme se vám pořád dovolat, je všechno v pořádku? Vyřídil jsem to, objel blok, zastavil u garáže, naložili jsme auto a odjeli spokojení a vymrzlí na nákup. Na parkovišti u obchoďáku jsem nechtěl vypínat motor, aby pořád běžel, ale nakonec jsem to přece jen udělal. Šel jsem vyměnit dálniční známku, což je také legrace, chtěl jsem ji nalepit jako kosočtverec, aby bylo vidět, co si z nás příslušné ministerstvo dělá, ale nalepil jsem ji podle návodu. Po hodině dorazila děvčata s nákupem, naložíme ho, já otočím klíčkem, přístrojová deska se rozsvítí a nic. Propadnu panice. To je v pytli, tady přece není žádný kopec. Co budeme dělat? Uklidni se. Zapomněl jsi odblokovat šerloka a imobilizer. Jupí, naskočilo to. Zítra Hroší auto raději znovu projedu, aby nebylo smutné, že musí stát v garáži.

Petr H. Roch Binder, poutník Hroch