Jak jsme šli do kostela

Během první postní neděle jsme šli do kostela, abych byl představen coby čekatel křtu. Šla se mnou i moje maminka. Kdo jste četl druhou knížku Putování Hrocha aneb můj život s mámou víte, že to nemohlo proběhnout bez potíží.

Dneska ráno mne brutálně probudil telefon. Ne budík, ale telefon. Volala maminka, bála se, že jsem zaspal. Byli jsme totiž domluveni, že ji zavolám, až budu vstávat, aby nezaspala. Proto mi volala o půl hodiny dříve. Dneska jdeme do kostela, budu představen věřícím, jakožto čekatel křtu. Je první neděle postní. Maminka tvrdí, že je ateista.

Skáču ven z postele, přestože mám ještě spoustu času a připravuji se. Obléknu se svátečně a opouštím byt. Maminka již netrpělivě a v kabátu čeká za dveřmi svého bytu, pravděpodobně oblečená již půl hodiny, abychom mohli hned vyrazit na tramvaj. Po cestě se mne vyptává na různé podrobnosti a po očku sleduje okolosedící cestující, zda dávají pozor a jak se tváří. Jeden starý tramp to už nevydrží, zakleje a vystoupí na jiné zastávce, než měl původně v plánu.

My jsme vylezli na Národní a štrádovali si to ke kostelu sv. Jiljí. Kmotr s rodinou tam už byl a volal mi, zda také dorazím. U kostela maminka řekne, že se jí líbí. Mám radost. Kmotr potřebuje na záchod a je trochu nervózní. Napsal jsem Otci Petrovi smsku, že jsme tu a že jeden z nás potřebuje nutně na záchod, ať nemešká. To jsem netušil, že na záchod půjdou postupně všichni. Maminka se zdráhala vstoupit do kláštera se slovy, že je to přece mužský klášter. Stejná situace se opakovala i na záchodě. Ve chvíli, kdy jsme byli vpuštěni do kláštera, dala maminka ruce v bok a povídá, že by to tu chtělo vybílit a taky ta zahrádka uprostřed trochu upravit a dát lavičku, aby se tu dalo pít kafíčko. Vtáhl jsem ji do hovorny.

Domluvili jsme se na podrobnostech a pak šli do kostela. Obvykle sedávám v zadní lavici, pod sochou sv. Rocha. Dnes jsem musel dopředu, ke kmotrům a druhému Petrovi, který bude rovněž pokřtěn (to je ale Petrů na jednom místě). Maminka byla trochu nesvá, nevěděla, co se bude dít, kdy si má stoupnout a kdy ne. Věra jí řekla, ať dělá to, co ostatní. Rada nad zlato. Dělám to také tak. Někdy si ovšem vyhlédnu nedobrý vzor, který usne a klečí pořád. Nebo dělá to, co já, protože se řídí podle mne.

Za zvuků varhan a zpěvu přítomných přišel Otec Petr v doprovodu dalších bratří. Byli jsme přivítáni. Potom jsme šli před oltář a naši kmotři byli dotazováni, zda se pečlivě připravujeme na křest a zda se za nás mohou zaručit. Odpověděli kladně. Pak se Petr ptal i přítomných a já se bál, že maminka bude mít výhrady, že jsem bordelář a moc tlustej. Nestalo se a já si oddechl. Mohli jsme se vrátit. Potom bylo udílení Popelce a já se ptal, jestli můžu také a mohl jsem a tak mi Petr udělal na čele znamení svěceným popelem a já ho tam měl celý den.

Potom proběhla klasická mše, během které maminka neustále povídala, že ten kostel je moc přezdobený, že je tam moc soch a že je jí zima. Někdy jsem se na ni otočil a udělal zoufalý obličej, jindy jsem se ani neotáčel. Po hodině nám Otec Petr požehnal a popřál pěknou neděli a my mohli jít. Maminka se radovala, já také.

Před kostelem jsem si všechno musel vyslechnout ještě jednou, protože tady maminka už nemusela šeptat. Ne, že by v kostele šeptala. Navíc přidala informaci, že jsme si s Otcem Petrem děsně podobní a že bychom mohli být bráchové. Pak mi povídá, že má tušení, že by se v tom kostele mohly konat i koncerty a poznala to prý podle speciálního pultíku před oltářem. Ukázal jsem na pána u stolku, na kterém byla cedule DNES KONCERT.

Petr Hroch Binder alias poutník Hroch