Jak jsme se dokonale sportovně vyřádili

Nejsem příliš sportovně založený. Nedovoluje to moje stavba těla. Jsem poněkud nemotorný a vyhovují mi spíše klidné sporty. Přesto jsem si dal tenis, baseball, box, golf i bowling. A nebyl jsem sám.

Pozvání na sportovní odpoledne se prostě neodmítá. Zejména, pokud je to k dobrým přátelům. Zbyněk s Petrou jsou více, než dobří přátelé a někdy mám i pocit, že jsou součástí rodiny. Nebo je to naopak? Navíc byl pozván i děda Prokop a tak byla iluze rodinného klání dokonalá. V obýváku seděla u televizoru jejich nezdárná dcera, která v ruce držela ovladač a máchala s ním proti obrazovce. Pohybovala nějakým panáčkem a skákala po obřích kusech čokolády a zákusků. Dělala, že mne nevidí a odmítala opustit křeslo a odevzdat ovladač, abychom si mohli zasportovat. Až ve chvíli, kdy se jí maminka vysmívala, že skáče blbě, to nervově nevydržela, odhodila ovladač a odběhla se vyplakat do svého pokojíčku. Naneštěstí měla na zápěstí ovladač přichycen poutkem a tak se bolestivě majznula do břicha.

Po dlouhém přemlouvání se vrátila, odevzdala ovladač a nastavila nám sportovní sekci. Také nám s dědou vytvořila postavičky s naším jménem a vizáží. Já jsem vypadal jako přezrálá oliva se špinavou bradou a Prokop jako stoletý rocker po několika plastických operacích. Jako první jsme hráli bowling. Šíleně jsme se lekli, když se z kuchyně vyřítil Zbyněk a dramatického řevu se vrhl proti televizi. Těsně před ní se zastavil a energicky máchnul rukou s ovladačem. Byl to Strike a on vyváděl jako malé děcko. Když jsme se ho ptali, co to mělo znamenat, odvětil, že iluze musí být dokonalá a k bowlingu prý patří pořádný rozběh. Prosili jsme ho, aby už to nedělal, protože babička v prvním patře se domnívá, že jsme byli přepadeni. Další hrála Petra a dala kouli pěknou faleš a tak skončila ve žlábku. Děda Prokop stiskl tlačítko brzy a vhodil kouli do přihlížejících diváků a ti naskočili na sedačky. Poslední jsem hrál já. Nechtělo se mi vstávat a tak jsem hrál z pohodlí gauče a docela se mi vedlo, jen ostatní spoluhráči trochu brblali.

Další hrou byl tenis. Nechápu, proč mne do toho Zbyněk pořád nutí. Po první hře jsem to pochopil. Neuhrál jsem ani bod. Stáli jsme vedle sebe, jako při synchronizovaném tancování a máchali jsme ovladači, co to dalo. Častokrát jsem si spletl svoji část obrazovky a tak jsem hrál se zpožděním a do míčku jsem se za celou hru trefil pouze dvakrát. A to jen při podání. Zato baseball mi šel dobře. Naštěstí mi Rora vysvětlila, že nemusím házet celým tělem, že ten senzor bere jen pohyb ovladače a tak jsem nakonec hýbal jen zápěstím a dával jeden houmran za druhým. S nahazováním to bylo podobné.

Následoval box. Bylo třeba přidělat k ovladači ještě druhou věcičku na drátu a potom s těmito dvěma plastikovými nesmysly máchat před sebe a mlátit virtuálního protivníka. První do toho šel Zbyněk. A šel do toho po hlavě. Rval se jako lev, řval u toho jako tur. A vyhrál. Pak jsem na něho zavolal „rozpaž!“ a on to v záchvatu euforie skutečně udělal. Naneštěstí byl kabel příliš krátký. Děda Prokop to odmítl, protože má holubičí povahu. A tak jsem šel já. Za výkřiku OMNIA VINCIT AMOR! (nad vším vítězí láska), jsem do střízlíka mydlil tak, že K.O. nastalo ještě v prvním kole. Petra se do boje vrhla s ženskou rafinovaností. Použila horní mydlení a vypadalo to, jako když na horní poličce naklepává řízky. Ale s šílenou razancí. Nakonec se nechal přemluvit i děda Prokop, kterému se masakr tak zalíbil, že si dal tři kola a museli jsme mu ovladač vyrvat z ruky.   

Poslední disciplínou byl golf. Klidná hra pro klidné hráče. Hráli jsme jen dva. Já a Petra. Zbyněk řekl, že je to málo akční a děda prokop se musel vydýchat po krvavé lázni. Odpaly nám šly dobře, horší už bylo došťouchávání míčku na krátké vzdálenosti. Také mi dělaly problém ostrůvky v moři. Většinou jsem přišel o míček a tak Petra s přehledem vyhrála. Měl jsem šílený handicap a teď budu mít i mindrák. Zbyněk chtěl opět hrát tenis a děda vysílením v křesle usnul. Těším se, až příště vytáhneme kánoe, střelbu z luku, jízdu na kole, šerm a skok na lyžích. Asi bych se měl připojistit.

Petr H.Roch Binder, poutník Hroch