Jak jsem se seznamovala ve čtyřiceti

Když jsem se ve svých 39 letech rozvedla, měla jsem pocit, že mám celý život před sebou, a taky jsem měla takový ten úžasný pocit, že všichni muži na mě čekají, že se zase budu moci těšit na rande, mít možnost si vybrat. Prostě ten pocit, který si osoba ženatá či vdaná, až na příslušné promiskuitní jedince, z pochopitelných důvodů nedovolí vůbec mít a za sedm, deset, dvanáct či patnáct let manželství si pomalu přestane pamatovat, jaké že to tenkrát v mládí bylo. Matně se na to pamatuji. To se o mne tenkrát ucházeli Franta i Pepa i Karel a já je škodolibě týrala předstíráním, že se nemohu rozhodnout... Jo, byly to časy. Pak přišlo dlouholeté manželství, jednotvárný život, vystřízlivění z vášní a nakonec rozvod (proč jsem si já nebohá nevzala Pištu Hufnágla (nebo aspoň Frantu, Pepu či Karla).

A tak to najednou bylo tady. Ten pocit, že mohu vysílat signály, že jsem volná, že mohu jít na rande s cizím mužským - ovšemže s mužem inteligentním, charismatickým, vtipným a galantním - a že se mi zase mohou podlomit kolena, nikoli ve výmolu, který je už od minulé středy u nás na silnici, ale spatřením JEHO. Chyba lávky! Nejenže se v širém okolí jaksi nevyskytovali žádní volní, natožpak okouzlující či charismatičtí, a už vůbec ne vtipem sršící, muži. Oni se kolem mne vyskytovali samí ženáči natřásající si svá, často již mírně opelichaná, peříčka, zhusta bez jakékoli dávky sebekritiky. A když jsem se tak porozhlédla kolem po manželích svých kamarádek, samozřejmě bez jakýchkoliv postranních úmyslů, čelist mi poklesla smutným zjištěním, že všechno je jinak. Většinou to byli přitloustlí tatíci zlenivělí manželským životem a otrávení neutuchající snahou mých kamarádek předělat je k obrazu svému.

Po pár měsících jsem s překvapením zjistila, že VOLNÍ MUŽI NEJSOU. Respektive jsou, a to 3 skupiny:

SVOBODNÍ S MAMINKOU - maminka nepřekonatelně vaří, a to i kdyby celoživotně vařila pouze ohřívané párky, u košil žehlí límeček vždy přehnutý, je skálopevně přesvědčena, že v péči jakékoliv jiné ženy by její synáček zhynul a pečlivě sleduje všechny jeho rýmičky a záněty ouška.

SVOBODNÍ SPORTOVCI - kromě toho, že u takového jedince je na prvním místě sport, na druhém sportovní vybavení, na třetím sportovní kamarádi, na čtvrtém jeho sportovní kluby a na pátém sportovní pořady v televizi, se můžete spolehnout na to, že a) budete někde na 34. místě, to tom v lepším případě, a b) když se smíříte s tím, že vás bude honit po horách/na kole/jakkoliv jinak jako nadmutou kozu, možná získáte i kus jeho přízně.

DLOUHO ROZVEDENÍ VYBYDLENCI - zoufalci, kteří bez manželčiny péče chátrají a nabírají vzhledu vylítané dakoty. Možná mezi vámi existuje nějaká pečovatelská duše, která touží dát takovému jedinci zase nějakou fazónu, ovšem já mezi ně nepatřím.

Samozřejmě existuje ještě množství čeledí odvozených od výše uvedených typů, ale ty rozebírat nebudu. Nicméně za zhruba rok své nově nabyté svobody jsem se s jinými typy, než jaké popisuji výše, nesetkala. Takže jsem se rozhodla dát si inzerát na internetovou seznamku. Přišla mi jediná nabídka. Dorazila esemeskou a zněla:

Ahoj, jsem 41 let (říkám si, prima, to je akorát), svobodný (výborně), jedno dítě ve vlastní péči (no super, jednoho prcka ještě v pohodě zvládnu), zedník (no, sice jsem původně chtěla vysokoškoláka, ale co, šikovný chlap se do baráku hodí), kuřák (no, to už je horší, ale pokud kouří do 5 cigaret denně, tak to možná přenesu přes srdce) a Rom.

Ach jo. Takže jsem o sobě navíc zjistila, že jsem hnusná rasistka a milému pánovi jsem slušně, leč odmítavě odpověděla. Tak nevím, že by chlapi vážně vyhynuli?

Autorka: Daniela Sedláčková, hroší poutnice a kapeložerka folkové skupiny Kámen úrazu