Jak jsem se promočil na promoci

Včera se konečně zakončila má dlouho oddalovaná studijní činnost na vysoké škole a já získal diplom. Po 21 letech od mého prvního vstupu na vysokou, jsem to konečně dotáhl do zdárného konce. Promoce je akt vážný, důstojný, společensky významný. Přesto se neobešla bez určitých komplikací.

Na úvod bych rád podotknul, že jsem nestudoval celých 21 let, že jsem si udělal krátkou přestávku, kdy jsem si ujasňoval, zda vysokoškolské vzdělání potřebuji či nikoli. Během této přestávky jsem se oženil, rozvedl, oženil, rozvedl, zplodil syna a dceru, podnikl několik pěších cest, stal se zaměstnancem ve dvou firmách, pak osobou samostatně výdělečně činnou, a tak podobně. Vysoká škola mi nechyběla. Jen moje drahá maminka měla neustále pocit, že jsem téměř negramotný, když se mi před jménem neproducíruje akademický titul. Neustále přicházela s nejrafinovanějšími důvody, proč bych si měl vysokou dodělat, nosila mi vystřižené články z různých periodik o umírání líných mozkových buněk a jednou mne dokonce i citově vydírala.

V roce 2007 jsem se rozhodl, že dám té dobré ženě dárek v podobě indexu. Myslel jsem si bláhově, že jí bude stačit fakt, že jsem se na vysokou přihlásil. Jak šeredně jsem se mýlil. Každý týden se mne ptala, co bylo ve škole, jaké máme domácí úkoly a také mi chtěla kontrolovat batoh, zda nenosím do školy nějaké hračky. A uběhlo těch několik let, sepsal jsem stohy seminárních, zápočtových a dalších prací, také bakalářku (na téma Mediální komunikace projektu Putování Hrocha), složil mnoho zkoušek a získal mnoho zápočtů, zdárně zvládl i státní závěrečné zkoušky a teď je tu promoce. Opět jsem se oblékl jako člověk, neboť jsem byl důrazně upozorněn, že do Betlémské kaple v Hroším úboru nesmím. Naštěstí jsou poměrně teplé dny a tak nehrozí, že se budu ve vymrzlé kapli klepat zimou. Dorazil jsem tam před pátou odpolední, nohy mne bolely z krásných, ale velmi nepohodlných bot, košili pod oblekem jsem měl durch a hroši na mé kravatě uléhali horkem.

Už tu byla hromada spolužáků a spolužaček. Všichni nastrojení, načesaní (to u mne nehrozí) a totálně propocení. U vchodu jsme byli prolustrováni, odškrtnuti a uvedeni do kaple, kde měl každý student svou sesličku označenou jménem. Potom vystoupil na pódiu manažer pro vnější vztahy a počal nás seznamovat s průběhem promoce a možnými úskalími. Říkám si, proč nám to všechno vysvětluje, jako malým dětem, jsme přece vysokoškoláci. Odpovědí mi byl dotaz v zápětí, kdy se kolega ve čtvrté řadě zeptal, kudy má jít. Bylo nám to opět, po třetí vysvětleno a na figurantovi ukázáno. Jistý chaos mezi studenty vneslo přesedávání z důvodu absence některých kolegů. Vzpomněl jsem si na film Rozpuštěný a vypuštěný, kdy je třeba mezi pozůstalými udělat zmatek. Pak byli vpuštěni příbuzní a bylo veselo. Manažer vnějších vztahů promluvil i k nim.

Potom začala hrát hudba a někteří si stoupli. Když jiní zůstali sedět, opět si sedli, aby si nakonec stoupli všichni. Postupně a velmi zvolna přicházel profesorský sbor a představitelé školy. Vypadalo to, že mají všichni obrnu, těžké boty nebo se jim prostě nechce. Poslední dorazil pan rektor se zlatým řetězem a pedel se zlatým žezlem. Vyslechli jsme si státní hymnu, kterou jsem poznal zejména proto, že ji měli hrát a pak jsme si opět někteří sedli. Byl projev, za který by se nemusel stydět ani žák šesté třídy a po něm pan rektor, když dozněla hudební vložka, při které Rora úpěla, protože má hudební sluch, povolil předávání diplomů. Pak si první řada stoupla, ovšem jen půlka, protože druhá půlka si patrně myslela, že jich se to netýká. Užíval jsem si ten chaos. A šlo to ráz na ráz, jméno a šup po schodech nahoru, dvěma prsty nad žezlem zpečetit studentský slib. Také slůvko slibuji (ne přísahám, protože by hrozilo poprskání pedela či žezla). Pak dva kroky k panu rektorovi, který už drží tubus s diplomem, podá ruku a pogratuluje a pak diplom předá. A zase pryč, středními schody, na konec své řady, která se stále posouvá, jako velké rypadlo. Kochal jsem se pohledem na uhánějící spolustudenty, kteří osahávali žezlo, zapomínali slibovat, vytrhli diplom rektorovi z ruky a uháněli úplně jinam. Užíval jsem si rodiče, kteří fotili jako zběsilí a točili úplně všechno, včetně úvodní instruktáže. Užíval jsem si ty čůrky potu, které mi tekly po zádech i navoněné kolegyně. Užíval jsem si, že už to mám za sebou.

Na úplném konci jsme počkali, až odejdou akademici (vzpomněl jsem si na školu v Bradavicích) a po nich jsme odcházeli i my, absolventi. Pěkně ve dvojicích a důstojným krokem. Jak kdo. Nakonec jsme se hromadně vyfotili a bylo to. Předal jsem mámě diplom a už teď se děsím, co si na mne zase vymyslí.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch a potulný bakalář