Jak jsem se (ne)naučila lyžovat

Na lyžařský výcvik v sedmé třídě jsem se docela těšila. Ježíšek mi přinesl lyže, maminka spíchla novou bundu a tak jsem mohla hrdě vyrazit na zasněžené pláně. Co čert nechtěl, hned první den jsem se, ve snaze vyrovnat přejezd přes nepatrnou muldičku, zapíchla hlavou do sněhu, špičku pravé lyže zaháknutou za kandahárové vázání na levé lyži, kotník v pozici těsně před vymknutím. Kupodivu jsem se neudusila a také kotník to vydržel. Jediný, kdo se dobrovolně vzdal života, byla ta lyže. Tenkrát ještě nebyly k mání žádné půjčovny, a tak jsem zbytek lyžařského výcviku proseděla na chatě a dušička se mi třásla strachem z toho, co mi řeknou doma. Maminka vzala pohromu poměrně v klidu, ale nové lyže mi nekoupila a ani Ježíšek si nevšiml, že jeho dárek doznal úhony, natož aby mi přinesl nové lyže. A tak jsem se lyžovat nenaučila.

A pak jsme jednou, to už mi bylo přes třicet, vyrazily s kamarádkou na dámskou jízdu do Krkonoš a po půl litru svařeného červeného vína a dvou čajích s rumem na Pomezních boudách jsme dostaly ten šílený nápad. Klokotajíc smíchy jsme - naproto nedbajíc konsternovaného výrazu majitele místní provozovny - obraly půjčovnu lyžařských potřeb o dvoje přezkáče a dva páry sjezdových lyží a vyrazily jsme na sjezdovku. Žádná z nás nestála na lyžích od dětských let a vlek typu POMA pro nás byl novinkou, protože v dřevních dobách našeho dětství se jezdilo na vlecích s klasickou kovovou nahazovací kotvou. Kamarádka nastoupila hned napoprvé. Tento úspěch přičítám její sportovní postavě a matematickým schopnostem, díky nimž bleskurychle vypočítala rovnici o mnoha neznámých zahrnujících mimo jiné rychlost vleku, odpor lyží, množství vypitého alkoholu a strach z ostudy. Pak jsem přišla na řadu já. Když jsem spadla poprvé, táhl mne vlek několik metrů směrem vpřed, takže jsem bradou vyryla další brázdu, kterou pak celé odpoledne radostně využívali milovníci snowboardu. Podruhé jsem se skácela hned na místě, takže stačilo zvednout ztěžklé pozadí a odpotácet se znovu do řady. Napotřetí se mi nepodařilo zachytit kotvu a nakonec jsem se svalila šarmantnímu fousáči, který obsluhoval vlek, přímo pod nohy. Z vlekaře se rázem stal galantní zachránce. Uchopil mne za kapuci zimní kombinézy, jediným mocným trhnutím postavil znovu na nohy a s neskutečně milým úsměvem pravil: „Madam, příště se vám to určitě podaří“. Inu, podařilo. Dokonce jsem ještě týž den k večeru zvládla sjet kopec, aniž bych způsobila dopravní kolaps na sjezdovce nebo srdeční kolaps soulyžníkům, jimž jsem s děsem v očích a s výkřiky hrůzy, při kterých tuhla krev v žilách nejen mně, ale také všem turistům a lyžařům na přilehlých kopcích a sjezdovkách, křižovala cestu šílenou rychlostí půl kilometru za hodinu.

Rok na to už jsem si připadala jako skutečný borec. Věřila jsem si natolik, že jsem na lyže nalákala i své dva syny, kterým v té době bylo 7 a 12 let. Další rok přerostli učedníci mistra a já jsem si na sjezdovce zase začala připadat jako nemotora. Zatímco já jsem se se svými neumělými obloučky a širokým pluhem dosahujícím téměř pravého úhlu lopotila někde v horní třetině kopce, kolem mne vražednou rychlostí a s perfektní elegancí profrčeli oba mí synové s veselým pokřikem, jestli nejsem tak trochu pomalá.

A pak přišla zimní dovolená na podnikové chatě. Vzhledem k atraktivnímu vánočnímu termínu se na chatě sešli příslušníci vedení firmy včetně přímého nadřízeného mého manžela. Nálada byla výborná, přes noc napadl nádherný prašan a slunce se jiskřivě odráželo od křehoučkého sněhového poprašku. Tak jako každý rok jsem si v místní půjčovně vypůjčila lyžařskou výbavu a vyrazila na vlek, který patřil k podnikové chatě. Tam už bylo plno. Na sjezdovce se více či méně elegantně pinožilo celé vedení podniku, včetně rodinných příslušníků, a na dojezdu lemovaném dřevěnými plůtky se tvořila docela dlouhá, avšak přátelsky štěbetající fronta. Nechala jsem se vlekem vytáhnout na kopec a s radostí vdechla ledově svěží zimní vzduch. V žilách se mi rozlil pocit rozkoše z překrásného dne. Odpíchla jsem se hůlkami a už jsem svištěla. Prašan bohužel přes noc trochu namrznul a hrany lyží z půjčovny nebyly zrovna ostré, takže jsem nabrala závodní sjezdovou rychlost. Marně jsem mávala rukama v domnění, že se mi pomocí větru nadouvajícího rukávy lyžařské kombinézy podaří rychlost aspoň trochu zmírnit. Nezadržitelně jsem se řítila k dojezdu, kde v onen truchlivý okamžik postávalo asi dvanáct lyžařů, mezi nimi i mí dva synové, manželův přímý nadřízený a jeho korpulentní manželka. Ani tunguzský meteorit by nenapáchal více škod. V plné rychlosti jsem jedním šmahem smetla celou frontu k zemi a zastavila jsem se až o dřevěný sloup vleku o patnáct metrů dále. Jako první se z nepřehledné hromady hlav, končetin, lyží a hůlek vyhrabal můj starší syn, pohlédl na mne a ještě v šoku vydechl: „No mami!“ Co pravil pan vedoucí, netuším, protože jsem zbaběle prchla do chaty a celé dva dny jsem se neodvážila vystrčit nos. Každopádně, manžel dostal hned od 1. ledna přidáno. Zřejmě jsem podnikovému vedení nahnala strach. Anebo to měla být malá náplast za nemožnou manželku? Skutečně nevím.

Autorka: Daniela Sedláčková - hroší poutnice a kapelnice folkové skupiny Kámen úrazu.