Jak jsem maturoval s cikánkou v ruce

Je to už dávno, kdy jsem studoval na SPŠTM v Navrátilce. Pamatuji si na různé příhody, dramatická zranění, velké lásky, studijní úspěchy i nezdary. Je to už více než dvacet let.

Dneska se ta škola jmenuje jinak, dříve to byla Střední průmyslová škola technologie masa a naši mě sem dali proto, abych byl u jídla. V té době to tak fungovalo. Kdo byl u jídla, měl se dobře. A já byl velký jedlík už od malička. Dostal jsem se do áčka, protože moje jméno je ze začátku abecedy. Seděl jsem ve třetí lavici u dveří a zastával post třídního předsedy. Kromě běžných předmětů jsme měli i dílny. Vždycky jednou za čtrnáct dní jsme vyrazili do provozu a prakticky se vzdělávali v řezničině. Někdy jsme byli dole ve školních dílnách, které působily jako muzeum. Člověk zde objevil vedle krásné, moderní a poloautomatické udírny i prostředky o mnoho desetiletí starší. Měli jsme hromadu laskavých profesorů, kteří to s námi mysleli dobře a to i ve chvílích, kdy na nás nepokrytě řvali, že jsme blbci a nic neumíme.

Na praxe jsme chodili do pražských masokombinátů v Čakovicích a Písnici, pak do výroben v Myslíkově ulici, také do Kladna a někdy i do rybárny v Lahovicích. Ráno jsem si vždy balil čisté bílé oblečení i dobře nabroušené nože a ocílku. Jednou jsme z broušení všichni dostali pětku a od té doby jsem to nepodceňoval. Pokud byla praxe v některém cizím zařízení, neměl jsem nouzi o jídlo. Nebyl problém se o pauze zastavit před udírnami a vybrat si nějakou tu dobrotu. Krásně čerstvou a voňavou. Horší to bylo ve školních dílnách. Tam bylo všechno odvažováno s přesností chemického laboranta. Jednou jsme vyráběli turistický salám a já měl děsný hlad. Co vám budu povídat. A tak jsem nelenil, odebral trochu namíchaného díla, ještě před narážením a na sádle si z něho usmažil několik karbanátků. To byla dobrota a té vůně. Kolegové a kolegyně to ucítili a vrhli se na maso také. Odpoledne, při převažování, chybělo asi osm kilogramů.

Jednou jsme jeli do masokombinátu v Kladně. Tam se jezdilo podnikovým autobusem od kulaťáku a musel jsem vstávat dost brzo, protože ze Zbraslavi je to přece jen kousek. V masokombinátech se pracovalo zpravidla od šesti. Hrůza, když si na to dneska vzpomenu. Ráno jsem požádal mistra, aby mne dal na nějaké čisté místo, kde se moc nezašpiním, protože odpoledne nebude čas na důkladnou očistu a večer mám představení v divadle. Pochopil mou prosbu a přidělil mne na hovězí porážecí linku. Hned za vykrvování, takže jsem byl během tří minut celý od krve. Byla tam pěkná zima a pořád na člověka něco teklo. Krev, voda a další tekutiny. Smradu tam bylo taky pěkně. Odřezával jsem těm chudákům hlavy a jednou se mi podařilo říznout i do sebe. Byla tam taková zima, že jsem to zjistil až poté, co mi hlava krávy vypadla z ruky a přeseknutá šlacha se schovala. Vůbec jsem si nevšiml, že krvácím, byl jsem od krve celý. Říkám mistrovi, že jsem se asi říznul a ukážu mu rozšklebenou ruku. Pak už jedeme do nemocnice, kde mne pořádně umyjí, sešijí mi šlachu i ruku, zasádrují mne tak, že všude ukazuji topolánkovic jedničku a já už mám na zbytek dne volno. Představení odehraju v pohodě, ale večer ruka přijde k sobě a dost to bolí.

Ostatně řezných ran jsem si během studií užil hromadu. Jeden kolega si dokonce rozpáral ruku o kulatý nůž kutru a vypadalo to jak z nějakého amerického krváku. Postupně jsme procházeli do vyšších ročníků, až tu byla maturita. Praktická a ústní. Praktickou jsme absolvovali v masokombinátu a skládala se ze dvou částí. Nejprve ekonomické, kdy jsme počítali průměrné mzdy pracovníků na bourárně. Spočítal jsem, že si přijde na nějakých dvacet tisíc a vůbec mne to nepřekvapovalo. Asi jsem už tušil, že revoluce je za dveřmi. Praktická část spočívala v tom, že jsme si vylosovali lísteček s nějakým masným výrobkem nebo činností. Pak nás odvedli na příslušný úsek a měli jsme několik minut na zopakování. Dostal jsem Cikánskou pečeni. Nikdy předtím jsem ji nedělal (a poté rovněž ne). Z několika minut se stala hodina, během které jsem bravurně zvládal zamotání obou kluzkých pečení k sobě. Pracovníci byli tak hodní, že mi to ukázali. A zkušební komise byla spokojená. Ústní maturity byly asi za čtrnáct dní po praktických a o nich vám napíšu zase někdy jindy.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch