Jak jsem chtěl napsat blog

Cestou do práce jsem si rozmýšlel, o čem budu dneska psát. Mám toho v hlavě tolik. Valentýn, chřipková epidemie, televizní turecká epidemie, rozkrádání na obraně, diskontní prodejna policie.

Je toho tolik, co hýbe obecným míněním. Je toho tolik, s čím nedokážeme nic dělat, protože je to v pevných rukou někoho jiného. Mediálních a marketingových magnátů, pracovníků ministerstva, policie. Denně jsme bombardováni překvapivými zprávami a denně se jim divíme. To, co bylo včera nemyslitelné, je dneska bombastickou zprávou dne a zítra to už bude normální. A nebo zapomenuté. To je všechno, co si z toho vezmeme.

Ráno jsem se probudil a pocítil jsem ostrou bolest v zádech. Není to nic nového. Záda mne bolí od roku 2004, kdy se mi dvě ploténky posunuly a praskly. Někdy to bolí víc a někdy méně. Dneska to bolí dost. Ostrá, řezavá bolest paralyzuje mé tělo. Nedokážu se přetočit na druhou stranu postele, abych slezl. Nakonec to zvládnu a v lehkém předklonu, opírám se o dostupné předměty v místnosti, jako batole, co se učí chodit, se doplížím na toaletu. V hlavě nemám nic jiného, než bolest. Chci se jí zbavit, ale nejde to. Další trauma, sprcha, ve vaně. Pak už jen obléknout. Jak jsou ty nohy daleko a ponožky se oblékají velmi nesnadno. Bolest.

Kolik bolesti je mezi námi. A přitom není vidět. Není cítit. Jen každý z nás ji dokáže prožívat. Nervová zakončení si libují v podnětech. Bolí to pekelně a to je jen fyzická bolest. Co teprve ta duševní? Kolik bolesti si způsobujeme navzájem. Jen tím, že nedokážeme druhého přijmout. Vlastně, nedokážeme přijmout ani sami sebe. Hazardujeme se vším a utěšujeme se, že je to moderní. Že přežije jen ten, kdo má ostré lokty a prořízlá ústa. Vyhrává silnější. Je mu lhostejná bolest, kterou kolem sebe roznáší. On přece vítězí. Vůbec si neuvědomí, že jednou, možná, bude sám plný bolesti. Jen proto, že někdo rychlejší a silnější do něho nabourá. Jak banální.

OMNIA VINCIT AMOR

Petr Hroch Binder, poutník Hroch