Hodina fyziky

Za chvíli zvoní a začne masakr. Vraždění neviňátek. Studenti, kamarádi jsou do jednoho nervózní a skleslí. Usilovně dopisují domácí úlohy nebo zápis z laboratorního měření. Na poslední chvíli se snaží nalít do hlavy vědomosti, které mají rozhodnout v nerovném boji u tabule. Horečné přípravy utíná zvuk školního zvonku. Začíná hodina fyziky, možná technické fyziky nebo jaderné fyziky anebo fyzikálního měření. Dveře učebny se otvírají. Vstupuje Herodés. Profesor Děd.  

   Tento článek by před čtvrt stoletím nejspíš vůbec nevznikl. Za prvé nebyl čas, viz situace popsaná v úvodu, za druhé - nač popisovat náš každodenní chléb. Ke krátkému zamyšlení mě přinutil mail od spolužáka tohoto znění:

"Plastiku, Ty vole, nějakej magor chce natočit dokument o naší škole. Jdeme do toho? Podrobnosti najdeš v příloze."

 A v příloze se psalo, že nějaký magor chce natočit dokument o našem ústavu a jeho chovancích, a proto se máme dostavit 28. 2. tohoto roku do budovy naší Alma Mater. Zpráva mě nechala ledově klidným, neboť kamarád je notorický alkoholik schopný vymyslet cokoli, aby nás dostal do hospody. Před školou vyskočí z průjezdu a zařve: "Jdeme k Ječmeni, volové". Když mi stejný mail přišel ještě ze tří nezávislých zdrojů a našel jsem ho i na novinovém serveru, začal se mi zhmotňovat magor točící dokument o Střední průmyslové škole jaderné techniky.

   Do dveří vstupuje vysoká štíhlá postava v bílém plášti. Na nohách těžké, kožené, ručně šité Baťovky, v ruce notes. Ostře řezaná vrásčitá tvář, vystupující lícní kosti, vysoké čelo, řídká šedivá kštice, na nose těžké obroučky brýlí, za nimi rentgenový zrak. Tou dobou už všichni stojí v pozoru a zdraví svého kata. 

   "Podejte hlášení", zní z jeho úst. Ztrémovaná služba odříká naučené zaklínadlo. Profesor usedá, aby provedl zápis do třídní knihy.

    V uších mi dodnes zní jeho "Chybí?" Pak následuje povel "Sednout!" Profesor Děd bere do rukou svůj notes. "K tabuli půjde..." a jako velmi dobrý ochotnický herec dělá nekonečnou několikasekundovou  pauzu. Třicet studentů má žaludek v krku, nervová soustava napjatá k prasknutí, pád propisky je hlasitější než demolice kostela.   

   "...XY... "  29 krát spadne kámen ze srdce, jen jedno se zastaví. Odsouzený jako v mátohách bere sešit a jde na popravu. "Pište si!" zazní povel do pléna nejenom pro zkoušeného, ale pro všechny. Následuje zadání příkladu. XY píše na tabuli, ostatní do sešitů.

   Lov nekončí. Vše se opakuje. "K tabuli půjde..." následuje dramatická pauza "...YZ" Zní to velmi podobně jako výrok " YZ se odsuzuje k nepodmíněnému trestu..."

   Ač jsme teorii pravděpodobnosti a statistiku dosud neznali, souběžně s příklady jsme kalkulovali, jak dlouho vydrží zkoušení vzdorovat, a jaká je tudíž možnost, že do konce hodiny budeme sloveni. Mezi tím XY pokročil ve výpočtech (nebo taky ne). Profesor mu dává čas. Pak se na něj obrací napůl s otázkou, ale spíše s příkazem: "Podejte fyzikální výklad". Student většinou přečetl zadání a pronesl kouzelnou formulku o vzorečku působící jako červená muleta na býka. "Mě nezajímají Vaše vzorečky, podejte fyzikální rozbor". Bere do ruky houbu a nešťastníkovi maže celé jeho dílo. Poté pokládá návodné otázky. Někdy v těchto fázích padají nezapomenutelné fráze typu  "... no samozřejmě, studentovi je jedno, že sčítá jablka s hruškama..." a další. Po prvním kole následuje teoretická otázka a krátký oddych. Profesor se vrhá na svou druhou oběť před tabulí. Vše se opakuje jako přes kopírák. Po teoretické otázce a několika záchranných následuje klasifikace. Nevzpomínám si, že by někdo někdy dostal výbornou, takže asi neexistovala. Studenti, kterým bylo později naměřeno IQ na hranici geniality, občas dostali chvalitebně. Pak následovalo toto pořadí. Dobrá, slabá dobrá, velmi slabá dobrá, dostatečná, slabá dostatečná, velmi slabá dostatečná, lepší nedostatečná, nedostatečná, slabá nedostatečná, velmi slabá nedostatečná a "...YZ Vám by nestačila ani padesátka". Převážná většina normálních smrtelníků se pohybovala v rozmezí velmi slabá dobrá až velmi slabá nedostatečná. Při odchodu ze stupínku bylo studentovi na povzbuzenou řečeno: "XY, uvědomte si, že toto je výběrová škola a svými výkony tu zabíráte místo těm, kteří by zde rádi studovali". Nikoho asi nepřekvapí, že rok co rok jsme se loučili se starými kamarády, abychom v září uvítali ty nové. K maturitě nás došla asi tak polovina z původního stavu, přičemž jsme byli systematicky doplňováni odpadlíky z vyšších ročníků.

   Dneska už s úsměvem vzpomínám na chvíle, kdy mi bylo všelijak, jenom ne do smíchu. Třeba otec, odmítal chodit na třídní schůzky od chvíle, kdy ho Děd začal zkoušet z přímého rázu dvou dokonale tuhých těles.

   Jsem rád, že jsem mohl chodit i dokončit tuto školu. Jsem rád, že jsem zažil profesory alá Děd, Marvánek, Dýcka, Váša, Sýkorová, Pohorská a mnoho dalších. Jsem rád, že jsem chodil do školy v době, kdy učitelé chtěli a uměli učit, studenti ještě studovali a neposílali své profesory kamsi. Jsem rád, že mě tahle škola dokonale připravila na život.

   I proto se zajdu podívat 28.2 do budovy SPŠE v Ječné 30, aby na mě z průjezdu vybafnul Hárwej, "Nazdar Plastiku, jdeme k Ječmeni na jedničku, ne?" 

P.S. Vašku Zukale, jdeš s náma taky na jedničku?

 Napsal hroší poutník a pořadatel akcí Mračení Petr Berka, www.mracti.cz