Držte hubu a krok

Politika funguje na principu bezpáteřnosti, prospěchářství, korupce, lobbingu, prázdných hesel, házení špíny na druhé, zadlužování, lhaní a převlékání kabátů. Opravdu je politická elita shromaždištěm neschopných, či spíše všehoschopných lidí bez zábran, s neukojitelnou touhou po majetku a osobním prospěchu? Proč nefunguje to, co odborníci dokážou nadefinovat jako potřebné a prospěšné?

Stát funguje jako velká rodina. Jsou v něm zastoupeny všechny prvky, potřebné k chodu společnosti. Přesto se nejedná o nic imaginárního. Stát jsou pořád lidé, byť v institucionalizované podobě. Každý z nás se musí nějak chovat, pokud chce sdílet výhody lidské společnosti. Je to už dávno, kdy byli lidé posíláni do vyhnanství. Mimo osadu, na Sibiř, do Brixenu. Byla to odplata za nepřizpůsobivost. Systém se bránil nevhodným lidem. Totalitní systém se bránil lidem s odlišnými názory, demokratický systém tak v minulosti trestal členy společenství, kteří odmítali pravidla hry.

V určité části vývoje lidské společnosti nastal zvrat. Lidé se začali chovat zpupně, zkoušeli se protivit zákonům, dokonce i přírodním. Výsledkem těchto snah je například komunismus, fašismus (a jeho frakce), protestantsví a další směry. Pošlapávání tradic, zpochybňování všeho fungujícího, letargie. Odmítání odpovědnosti, štítění se práce a povinností, zlehčování autorit. S tím vším jsme se smířili. Bereme to jako něco přirozeného. Jako něco, co patří k životu moderního člověka. Divíme se, proč funguje ekonomika státu tak špatně. Divíme se, proč děti střílejí své učitele. Divíme se přírodním katastrofám. Místo toho, abychom hledali chyby ve vlastním chování, hledáme je jinde. Hledáme zástupce, na které delegujeme vlastní selhání.

Takto jsme se smířili i s tím, že dluh České republiky překročil bilion korun. Smířili jsme s nekvalitními potravinami, s povaleči za státní (naše) peníze, s politiky bez morálky, se zabijáky na silnicích, se zmanipulovaným zpravodajstvím, s rozkrádáním společných peněz, s nevymahatelností práva, s přebujelou státní správou, s diktátem ekonomických zájmů nadnárodních společností, s umlčováním vlastního svědomí, aby nám pořád neříkalo, že je něco špatně. Můžeme se smířit úplně se vším, jsme totiž jen lidé. Postupně si zvykneme na všechno a doba před rokem 1990 je toho důkazem. Jsme rádi ovcemi, které někdo dojí a stříhá. Jsme vděční za kus žvance a nic jiného nás nezajímá. Nevadí nám elektrický ohradník a zuřivý pes u našeho stáda. Máme hlavu skloněnou k zemi a děláme si pod sebe. Až bude tráva spasena, půjdeme zase o kousek dál.

Zmítáme se v závanech změn veřejného mínění, které vytváří skupina mocných. Debatujeme o důležitých nepodstatnostech, protože těch důležitých se prostě bojíme. Nechceme si připustit, že my sami jsme odpovědní za stav věcí. Sepisujeme petice a sháníme podpisy mnoha signatářů a je nám jedno, že se s tím nic nestane. Odmítáme převzít odpovědnost a neuvědomujeme si, že bez odpovědnosti nemáme právo na nic nadávat. Chceme-li totiž být bez odpovědnosti, přijímáme s tím zároveň i závazek držet hubu (a krok). Potom ovšem musíme bezhlesně přihlížet konání všech těch hajzlů, vychcánků a příživníků. Opravdu nám to tak vyhovuje?

Petr H.Roch Binder, poutník Hroch