Deníček poutníka Hrocha

Píšu si ho dost často (téměř pravidelně) na své webovky. Ale záznam z 30.11.2008 je tak výjimečný, že ho musím pověsit i sem.

Včera jsem měl rodinnou oslavu a také nakupování v Makru. Zato dneska to bude velké. Hodil jsem se do Hrošího, naložil vozík knížkami a v 9:45 hodin vyrazil od garáže směr Holešovičky, most Barikádníků, nádraží Holešovice, Výstaviště, Dukelských hrdinů, Štefánikův most (zde mi volala paní, se kterou jsem byl domluven na předání knížek u Kongresového centra na „chvíli před jednou“, zda bych nedorazil na půl dvanáctou. Myslel jsem, že omdlím a zrychlil jsem.), Revoluční, náměstí Republiky, Můstek, Václavské náměstí, Štěpánská, Ječná, I.P.Pavlova, Sokolská, Nuselský most a Kongresové centrum. Tak jsem dorazil v 11:49 úplně hotový. Ještě, že jsem si vzal termotriko od paní M., to mi zachránilo zdraví.

Paní P. dorazila za chvilku, vzala si dvě dětské knížky a já mohl odpochodovat. V tu chvíli přišel jiný pán, sdělil mi, že je rád, že mne vidí živého. Že se mu líbil pořad Uvolněte se prosím a že chce všechny knížky. Měl jsem radost. Tu mám pokaždé, když si někdo řekne o dárek. Pokaždé, když se najde další přispívající na neziskové projekty, které podporujeme. Kdo nás nebere jen jako „blázny“, co se oblékají do veselých oblečků a s hrkající kárkou chodí po světě. Mám radost, když přijde nějaký čtenář mých knížek a chce další. Ptá se, co jsem napsal nového. Případně chce znova tu samou knížku pro svého známého. To si pak říkám, že to s námi ještě není tak zlé.

Od Kongresového centra, kde měl přednášku Jeho Svatost Dalajláma (ten pán se mě ptal, zda jdu na přednášku a já mu odpověděl, že budu užitečnější v vozíkem venku, mezi lidmi a ne na přednášce), jsem se vrátil na Václavské náměstí a cestou jsem obdarovával. Zejména drobné dárce plackou. Několik dětí si na rodičích vymohlo dětskou knížku a pastelky. Odpoledne dorazil Zbyněk a tak nám to šlo veseleji. Jen byl smutný, že to nejde tak dobře, jako obvykle a já mu vysvětloval, že naše úspěšnost se neměří počtem vybraných peněz. Přestože jsem byl také smutný, že to moc nejde a že lidé mají spíše zájem najít stánek s občerstvením. Radost nám udělali dva manželé na Václaváku, kdy jsme se už chystali zabočit do Vodičkovy ulice. Vrhli se na nás a chtěli všechny knížky. A my jim je rádi dali a zase jsme měli lepší náladu. Všichni.

Do divadla Minor jsme směřovali na Absolventský koncert, který pořádalo Středisko rané péče. To jsou lidé, kteří pomáhají rodinám, co mají děti s nějakou nedobrotou. Třeba jsou hluché, či slepé nebo toho mají ještě více. Jsou to lidé, kteří pomáhají rodičům, co mají obrovské srdce, velkou dávku odvahy, silnou pokoru a nesmírnou lásku. Rodičům, co své děti nedají do ústavu, ale den co den se jim věnují, dávají jim to nejlepší, co mají. Rodičům, před kterými smekám a klaním se. Dnes večer jsem měl možnost tyhle báječné lidi vidět poprvé naživo. I jejich děti a byl jsem moc rád, že náhoda (přestože neexistují) tomu chtěla a svedla nás dohromady. To, jak probíhal večer, nejlépe uvidíte ve Zbultranově reportáži ( http://zbultran.wz.cz/?det=140  ) zejména pak na fotkách.

Uvědomil jsem si, jak si nevážíme toho obrovského daru, být zdraví (teď nemyslím kašlíček a rýmičku). Jak s ním hazardujeme. Uvědomil jsem si, že to, co děláme (myslím Putování Hrocha) není žádná charita, ale obyčejná pomoc tam, kde to funguje a jsou vidět výsledky. Uvědomil jsem si, jak moc velký handicap je pro mne, že neumím Braillovu abecedu a že se ji hned začnu učit (už umím a, b, c, l, r, ř...).Po neuvěřitelně emotivním koncertu jsme si ještě povídali v předsálí. Lidé, co vidí rukama si osahávali Hrocha, „dívali“ se na něho a zjišťovali, co má na poutnické holi za přívěsky. A bylo krásné, jaký mají rozhled, jak se zajímají o nové věci. Také nazapomenu na setkání s paní hraběnkou Mathildou Nostitz. Již během našeho rozhovoru jsem podvědomě litoval, jakou „elitu“ nám přinesl polistopadový a předtím poúnorový vývoj.

Petr Hroch Binder alias poutník Hroch