Dejte si bacha na relativizaci

V dnešní době je všechno relativní. Nějak jsme si na to zvykli a snad nám to ani nevadí. Relativní vlhkost beru, s relativní pravdou už mám problémy a relativní žebříček hodnot už mne dokáže nadzvednout z relativně pohodlného křesla.

Čím to je, že všechno zpochybňujeme? Snad přemírou informací, snad špatnými zkušenostmi? Možná je to dané tím, že spousta chytrých lidí věnují svůj dar konspiracím, ve jménu relativní ušlechtilosti. Nedá se věřit ničemu a nikomu. V téhle době se zveřejní informace a zároveň s ní jde i popření platnosti této zprávy. Svět je zmítán chaosem dezinformací, lidé se upínají ke lžím a neustále se snaží dopátrat pravdy. Bojí se mít názor, aby ho nemuseli měnit ve světle nově zjištěných faktů. Jsou uzavřeni v kleci vlastních předsudků a těší se na další díl nekonečného seriálu, kde každý podvádí každého a pointa se ztrácí v relativitě pohledů.

Zapomínáme na pohádky, kde je dobro dobrem a zlo zlem. Kde je hrdina, který za každých okolností hájí spravedlnost a lásku. Zapomínáme, že zlo dokáže užít různých podob a přestáváme být ostražití. Říkáme si, že na tom jsou jiní hůře a přitom nepozorujeme vlastní propadání se do bahna. A když přijde nějaká pohroma, svádíme to na okolnosti, nepřipouštějíc si vlastní odpovědnost. Kam se poděla naše odpovědnost, kde máme svědomí? Kam jsme odhodili čestnost a touhu být lepší? Skutečně lepší. Proč se chytrost změnila na vychytralost? Protože víc vynáší?

Správná rozhodnutí se nedají dělat v pochybnostech. My se totiž vůbec nepřipravujeme na to, že bychom nějaká rozhodnutí měli dělat. Pořád si říkáme, že to za nás někdo rozhodne. Čekáme, že ten někdo má na mysli naše blaho a že se o nás postará. Je jedno, k jaké autoritě se obracíme. Když je nám zle, voláme ho o pomoc, když je nám dobře, ani si na něj nevzpomeneme. Či ještě lépe, házíme na něho špínu a utahujeme si z něho. Přitom každý z nás má v rukách obrovskou moc. Může se sám za sebe rozhodnout.

Budeme-li dál všechno relativizovat, přestaneme si nakonec vážit i sami sebe. Budeme sebou relativně opovrhovat, protože nebudeme vědět, co od sebe máme očekávat. A to je škoda, protože tím ztratíme poslední jistotu, kterou ještě máme.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch