Čundr za všechny prachy

Po mnoha letech jsem měl dobrý nápad, že vyrazíme do přírody. Obvolal jsem staré známé a pozval je na čundr, jako za mladých let. Téměř všichni souhlasili a já se těšil, jak si ten víkend užijeme. Netušil jsem, že už jsme trochu jiní, než dřív.

Těšil jsem se jako malé děcko, dva týdny před čundrem jsem začal hledat výbavu. Hlavně ešus, usárnu a spacák. V zelených hadrech chodím skoro pořád, ty hledat nemusím. Jo a celtu, kde mám celtu, hlavně, že o ní pořád zpívám v písničce Toulavej. Spacák má několik děr od molů a z usárny mi někdo odmontoval popruhy. Na co je asi potřeboval. Musím improvizovat. Pomocí stěhovacích kurtů jsem vyrobil luxusní popruhy. Pravda, jsou vícebarevné, zlomil jsem u toho tři jehly, protože nejsem zvyklý pracovat s šicím strojem a v ruce to prostě nešlo, ale popruhy mám. Zkusil jsem si cvičně sbalit usdu. Během hodinového zápasu s řemínky, jsem vytvořil hroudu podobající se obtloustlému jezevčíkovi, která se mi na zádech podivně klimbala. Zkusím to jinak.

Ešus jsem našel po dvou dnech, manželka si z něho udělala květináč. Nejtěžší bylo z něho dostat zaschlou hlínu a petúnie. Ještě potřebuji bagr. Tedy ne těžkou techniku, ale zahnutou lžíci. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, hliníkové lžíce doma prostě nemáme. A ty nerezové se blbě ohýbají. Budu muset požádat syna, aby jednu ukradl u nich ve školní jídelně. Vrhnul jsem se na pucování kanad. Od vojny jsem je neměl na nohou. Dostal jsem je poslední den na nástupu od velitele. Byly totiž ušity mně na míru, protože mám poněkud velkou nohu. Velitel prohlásil, že je už nebudou potřebovat. Černým leštidlem jsem postupně zamazal botník, dva páry dámských bot, čtyři utěrky a našeho psa. Ale kanady se leskly báječně.

V pátek jsem do práce přišel již nastrojen na čundr. Nestihl bych se po práci převléknout a musím přiznat, že jsem sklidil velký potlesk, zejména, když jsem z kanceláře odcházel. Jedna kolegyně se lekla mého liščího ohonu a v domnění, že tam máme škodnou, začala se ohánět šanonem a sešívačkou. Těšil jsem se na pátou hodinu, kdy vyrazím na nádraží. Máme sraz u pokladen. Už jsem tam dlouho nebyl, ale pokladny snad najdeme všichni. U pokladen jsem nebyl první. Tomáš si spletl hodinu srazu a už tam bivakoval přes tři hodiny. Vypadal jako bezdomovec a prý ho už dvakrát vykázali. To Richard byl jako ze škatulky, vzal s sebou novou přítelkyni Irenu, prý potřebuje otestovat, co vydrží a zda bude vhodnou adeptkou na pokračování rodu. Nenamítal jsem nic, přestože hned na počátku bylo oznámeno, že je čundr jen pro drsné chlapy. Irena jako žena vůbec nevypadala a maskáče jí v tom jen podporovaly.

Poslední dorazil Dan. Měl sbalený pingl a značkovou sportovní soupravu v barvě fialovo-bílé. Zaúpěl jsem a šel koupit hromadnou jízdenku. Cesta vlakem ubíhala skvostně, dokonce jsme skoro všichni seděli. Vytáhl jsem kytaru a začal ladit. Hned mi praskla jedna struna a pán vedle se zaradoval, že ho nebudu rušit při luštění sudoku. To se ale přepočítal, protože se dá hrát jen na pět strun. Dál už jsem raději neladil, abychom nepřišli o další struny a zapěl jsem pár fláků od Nedvědů, což přilákalo několik děvčat z vedlejšího kupé. Když jsme vystupovali, oznámil nám Dan, že zůstává s děvčaty. Alespoň jsme ho nemuseli vyválet v blátě, aby ta jeho svítivá souprava tolik nerušila.

V nádražní hospodě jsme dali dvě pivka na žízeň a další tři na hlad, protože nevařili. Irena začala být přítulná, až jsem měl obavu, že má vzteklinu a kontroloval jsem, zda nemá pěnu u pusy. Měla, ale jen od piva. Její přítulnost se nelíbila Richardovi, který si objednal velké rumy s cílem se opít do němoty. Se zavírací hodinou jsme vyrazili konečně do lesa. Irena kolem nás obíhala v různě velkých kruzích a prozpěvovala si různé protestsongy. Richarda jsme s Tomem nesli, protože se mu jeho záměr povedl. Došli jsme za ves, k lesu. Je tam krásná, posečená louka. Tady se usalašíme. Měsíc pěkně ozařoval naši ložnici a tak nebyl problém vytvořit lože. Richard usnul okamžitě tak, jak byl, Tomáš zmizel v lese, prý si udělá lože podle Dvou divochů. Irena stále obíhala v kruzích a já konečně vybalil můj děravý spacák.

Probudilo nás šílené kýchaní Richardovo. Nevěděli jsme, že má sennou rýmu. Už byl střízlivý, ale naprosto opuchlý a z očí mu teklo. Tomáš se vrátil z lesa, všude měl rezavé jehličí a bylo vidět, že se moc nevyspal. Jen Irena byla čerstvá a připravovala snídani. Na ohni vařila vodu na čaj a mazala chleby čerstvým máslem. Než jsme se probudili, stačila doběhnout do vsi na nákup. Richarda to dojalo a kdyby neměl opuchlé oči, jistě by je měl dojetím vlhké. Bylo mu jasné, že se o něho Irena dokáže postarat, až bude starý. Nasnídali jsme se a vyrazili na cestu. Procházeli jsme krásnými partiemi panenské přírody. Nebýt neustálého hekání, že jdeme moc dlouho a že někoho bolí nohy, docela bych si to i užíval. Potkali jsme několik divokých zvířat, pravda, většinou mrtvých. Jeden vodopád a mnoho skal. Také studánku, ze které všichni pili jako diví. Tomáš prohlásil, že tak dobrou vodu v životě nepil a označil ji jako živou vodu.

O tom, jak živá ta voda je, jsme se měli přesvědčit už vpodvečer. Svíravá trýzeň útrob nás jednoho po druhé nutila opouštět skupinu a skákat do houští. Vzpomněl jsem si na faraónovu pomstu v Egyptě. Tady naštěstí nabylo takové horko. Naštěstí s sebou měla Irena Endiaron a tak jsme byli zachráněni. To dojalo Richarda podruhé. Druhou noc jsme prožili na zřícenině starého hradu. U ohně jsme si vyprávěli strašidelné historky, až se každý bál jít i vyčůrat nebo dokonce spát. Zcela vyčerpaní jsme omdleli až nad ránem, když začínalo svítat a nehrozilo, že se tu objeví strašidelný ohnivý pes a tucet loupežníků. Obloha se zatáhla a začalo pršet, rychle jsme se přemístili do jedné jeskyně. A oheň ponechali svému osudu. Jen na boty jsem v tom spěchu zapomněl. Když jsme se vyspali a déšť ustal, opět jsme se sesedli u ohně. Už tam byl Tomáš a sušil mi nad ohněm mé kanady.

Poděkoval jsem mu a zeptal se ho, kam mi dal brýle, které si pravidelně do bot před spaním odkládám. Prý tam žádné brýle nebyly. Znejistěl jsem. V botách opravdu nejsou. Vezmu klacík a prohrábnu popel. Sláva, mám je, jsou ohořelé, sklíčka prasklá, tedy k ničemu. Připadám si jako krtek. Bez brýlí to bude luxusní čundr. Pověřil jsem Toma, aby mi dělal slepeckého psa, uklidnil jsem ho, že na čtyři nemusí a ani vrtět ocáskem. Jen mi bude hlásit nebezpečné větve, abych si nakonec svá očka nevypíchl. Nepočítal jsem ovšem s tím, že je o dvě hlavy menší, než já nevyhodnotí nebezpečnost větví správně. Museli jsme se rychle vymotat z lesa a do civilizace.

Doma jsem s chutí odhodil špinavé oblečení i promáčené kanady. Našel náhradní brýle, rozeslal děkovné textovky všem účastníkům čundru a šel nasekat nezdárnému synkovi, který přinesl ze školy poznámku: Krade ze školní jídelny vybavení. Richard si Irenu posléze vzal, Tomáš se mi stále omlouvá za ty brýle a Dan, ten si přivezl z výletu pohlavní chorobu.

Petr Hroch Binder, poutník Hroch