Budu vaším příštím prezidentem

Všichni mne znáte a víte, co ode mne můžete očekávat. Souhlasíte s tím, co dělám a spousta z vás i pomáháte. Dokonce mi nejde ani o peníze. V roce 2011 již budu volitelný, neboť dosáhnu toho správného věku, ovšem rád si ještě počkám, až skončí mandát předchozímu prezidentu republiky.

Dvacet let uplynulo od chvíle, kdy se všechno změnilo. Tedy skoro všechno. Mnohým se zhroutil život, protože to, čemu věřili, se ukázalo být hrůzně lživým. Jiní prozřeli a přidali se na stranu dobra, začali šplhat nahoru a vydělávat velké peníze. Další jen obrátili kabáty, strhly pásky pomocníků a šli hlásat nové pravdy. Obchody se rozšířily, aby se do nich vešlo víc zahraničního zboží, lidé začali více hledět na to, aby oblečení bylo značkové, děti ve školách se přestaly hádat o céčka a postupně se přeorientovávaly na cigarety, marihuanu a prášky.

Zdánlivě poklidné vody socialismu se poněkud rozvířily a obecenstvo, kterému se říká občané, se bláhově domnívali, že to za ně někdo udělá. Že se tu najednou objeví společenství lidí oplývajících morálními hodnotami, které naši zemi provede úskalím privatizací, státního dluhu, byrokracie. Společenství, které samo o sobě bude tak uvědomělé, že neudělá chybu, natož úmyslnou. Je zajímavé, že tohle obecenstvo mlčí i ve chvílích, kdy se provalí nějaká velká nespravedlnost. A proč? Protože se nás to přece netýká. Tohle je přece záležitostí státu, ten se o to má postarat. To, že stát není nic odtrženého od občanů, si už nepřipouštíme.

A tak, během času, se ze zákonodárců stali polobozi s imunitou, kteří porcují divoké šelmy bez ohledu na výši státního dluhu. Korupce vesele prorůstá státní správou, tu a tam se objeví, aby na ní občané nezapomněli a dál si řekli, že se s tím nedá nic dělat. Pokud nám před rokem 1989 vládli dělníci a lidé bez vzdělání, pak se k nim po revoluci přidali ještě grázlové, zloději a podvodníci. A my, místo toho, abychom vyšli do ulic a svrhli tuhle lůzu, usedáme k televizorům a prožíváme scénáristicky upravené životy seriálových hrdinů. S pocitem, že se s tím nedá nic dělat.

Všechny hodnoty dostávají jinou hodnotu, stávkou hrozí pracovníci dopravního podniku i policisté, můžeme si koupit, co chceme, můžeme vycestovat, kam chceme, máme svobodu a přitom jsme zadlužení, jako ten nejneschopnější podnikatel. Před dvaceti lety jsme měli jednoho velkého nepřítele, dneska máme tisíc malých. Přesto přestáváme být ostražití, pokud jsme kdy byli. Necháváme konzum vniknout do našich rodin a nestaráme se o to, kdo nám vládne. Je nám to jedno, protože víme, že každý, kdo tam bude, se bude chovat stejně. Rezignovali jsme na svá základní práva jenom proto, že nechceme přijmout i povinnosti.

Přestaňme hledat chyby tam, kde nejsou. Nuťme naše zastupitele, aby dělali to, co mají. Sami dělejme to, co máme. Ovšem soustavně. Nadávání u piva nestačí, hrdinství projevované v přítmí obýváku také ne. Chtějme vysvětlení, co se děje s veřejnými financemi, proč si vydržujeme tak nenažranou armádu, proč sociální dávky sežerou přes 40% rozpočtu. Ptejme se, proč nejsou peníze na vzdělání a zdravotnictví. Hledejme pravé viníky nejrůznějších arbitráží. Neuplácejme tam, kde chceme dosáhnout výhody před jinými, nepřijímejme úplatky tam, kde rozhodujeme. Všechno se nám totiž jednou vrátí a přesně ve chvíli, kdy to nebudeme čekat. Snažme se spotřebovávat jen to, co skutečně potřebujeme a na co stačí naše peněženky. Nezadlužujme se bez rozmyslu. Nebuďme naivní a nesedejme na lep chytrákům. Starejme se o své děti a neberme jim dětství. Dávejme jim svůj dobrý příklad, aby ony mohly dělat to samé, až budou mít vlastní děti.

Chci být příštím prezidentem. A to zejména proto, že jsme se naučili poslouchat autority. Věříme jim. Pokud k vám promlouvám z pozice poutníka Hrocha, slyší mne jen někteří. Až budu prezidentem, budu moci pomáhat celkově. A o pomáhání to celé je. Navíc, budu prezidentem mladým, nezatíženým minulostí, bez nutnosti podporovat kriminalitu, korupci a soukromé zájmy před zájmy společnosti. Znáte snad lepšího kandidáta?

Petr J.R. Binder, poutník Hroch, SHP