Bible je k ničemu

Dneska ráno jsem byl na Slavnosti Panny Marie a dozvěděl jsem se tuhle zásadní informaci. Od duchovního, kterého si velmi vážím. Mám ji tedy spálit nebo dát do sběru?

Dnešní Slavnost Panny Marie, počaté bez poskvrny prvotního hříchu byla zajímavá v mnoha ohledech. Ranní bohoslužby u Dominikánů v Praze se konají v kapli svaté Zdislavy, každý všední den od sedmi hodin. Obvykle tam přijde několik lidí a společně zahajují den. Dnes tam byl i pan varhaník, zpívalo se a hrálo, kaple byla plná k prasknutí. Četlo se o prvotním hříchu, o Adamovi a Evě, o hadovi. Po Evangeliu pronesl Otec Jordán krátké, ale o to údernější kázání. V jeho závěru nám řekl, že Bible je k ničemu. Jakýkoliv překlad. Pokud ji nebudeme skutečně žít.

Tato formulace se jistě dá zobecnit. Jakýkoliv kodex je sepsán zbytečně, pokud se podle něho lidé neřídí v běžném, obyčejném a každodenním životě. Každá nauka je prázdná, pokud se nenajdou lidé, kteří podle ní skutečně žijí. Každé, sebelepší přesvědčení, je liché, pokud zůstane pouze v naší hlavě a nedostane se do praktického života. Jak si můžeme si hrát na členy rytířských Řádů, plnit odznaky odborností, vybarvovat políčka, sledovat grafy a vyplňovat tabulky, když pak nedokážeme žít skutečný život. Skutečně pomáhat a být prospěšní. Když dojde na lámání chleba, řekneme si, že je to práce pro někoho jiného, že se nás to netýká, že s tím nic nesvedeme.

Je to jako s řízením auta. Musíme předvídat a být připravení. Připravení pomoci. Stejně jako, když přijíždíme k přechodu pro chodce, očekáváme, že tam někdo může být a zpomalíme. Stejně, jako když přijíždíme ke křižovatce, počítáme s tím, že nám může bliknout červená. Prostě předvídáme. Možnost pomáhat je všude kolem nás. I v rámci rodiny. I lidé, které potkáváme denně, potřebují pomoci. Třeba jen radou, povídáním si. A dost možná, že si o tu pomoc nedokážou sami říci. Pomoc přeci není o penězích, nemysleme si, že když někam pošleme nějaké peníze, budeme to mít celé z krku. Daleko důležitější je osobní pomoc. Naše přidaná hodnota. Naše jedinečnost.

Představme si, že jsme jediní, kdo může konkrétnímu člověku pomoci. Pak se budeme na celou věc dívat jinak. Budeme cítit osobní odpovědnost. Třeba jsme tu jen proto, abychom mu pomohli. Abychom mu ukázali cestu řešení, které ze své pozice nevidí. Buďme připraveni pomáhat. V každé chvíli, kdekoliv. Pak nás nepřekvapí, když se svět začne proměňovat k lepšímu. Ještě drobnost. Nečekejme za svou pomoc odměnu. Pravděpodobně ji nedostaneme a pak budeme smutní, zlostní a bude pro nás těžší příště pomáhat. A pokud nějaká odměna přece jen přijde, vděčně ji přijměme jako posilu v dalším konání. Jsme tu přece proto, aby až odejdeme, zůstal na světě někdo, kdo si na nás v dobrém vzpomene.

OMNIA VINCIT AMOR

Petr Hroch Binder, poutník Hroch, člen přípravného výboru SHP