Asi se nedostanu do nebe...

Asi se nedostanu do nebe. Když mi bylo deset, ukradla jsem svému tatínkovi stovku. Přitěžující okolností budiž, že to byla poslední stokoruna, kterou měli tatínek se svou druhou ženou ve škeblemi polepené krabičce, kterou si přivezli z dovolené v Rumunsku, připravenou na jídlo na zbytek měsíce.

Že šlo o poslední peníze, jsem se dozvěděla těsně před odchodem z návštěvy, kdy nastalo hledání financí a dohadování, kdo ty peníze utratil. Nepřiznala jsem se.  A ačkoliv ve mně hlodalo svědomí, utratila jsem stokorunu za sladkosti a nervy zjitřené vědomím spáchaného hříchu jsem uklidnila asi patnácti tabulkami arašídové čokolády Barila. Ke krádeži jsem se tatínkovi přiznala až před deseti lety, ve zralém věku třiceti let. Tatínek si samozřejmě nic nepamatoval a mně se přiznáním kupodivu ani za mák neulevilo. Možná jsem kromě toho přiznání měla taky vrátit tatínkovi tu stovku. Mohli byste mi, prosím vás, spočítat, kolik dělá úrok ze stokoruny za dvacet, vlastně teď už za třicet let?  

Asi se nedostanu do nebe. Pokaždé když vstoupím do dětského pokoje kteréhokoli ze svých dvou synů, zakvílím z plna hrdla: „Panebože! Proč tu máš takový binec?!“ A taky bych musela vrátit řidičák. Protože během mého každodenního cestování automobilem do práce a z práce po dálnici mi kvůli chování některých „řidičů“ lítají z huby svatá jména větší rychlostí, než jakou sjíždějí repliky světových značek z výrobních linek v Číně. A už vůbec se neptejte, kolik svatých svolávám, když na mne po příchodu domů jukne z koberce v předsíni napůl sežraná myš, s níž mi chtěl pochlubit některý z našich kočičích gladiátorů. Ale včera jsem si dala předsevzetí, že s tím skončím a už nikdy nevezmu boží jméno…… „Jéžiši, co to zas….. jedeš s tou myší veeeeeeen!!!!!!!“

Asi se nedostanu do nebe. Počet mnou spáchaných vražd v tomto létě se blíží stovkám. Nelze to utajit, krev mých obětí dekoruje zdi v celém našem domě. Naši komáři domácí po sprejích proti létajícímu hmyzu viditelně pěkně prosperují, a tak nezbývá než vraždit. Ale stejně mě to trápí. Nevíte někdo, jak přemluvit komára k eutanazii nebo jak jej uhonit či uštvat, aby skonal v důsledku infarktu nebo nějakou jinou přirozenou smrtí?

Asi se nedostanu do nebe. „Zítra je neděle. Budu celý den odpočívat“, říkala jsem si tuto sobotu, stejně jako minulou sobotu, předminulou sobotu a všechny předpředpředpředminulé soboty. A tak jsem v neděli ráno vstala s myšlenkou na poklidný den. Cestou k umývadlu jsem zakopla o špinavé prádlo mladšího syna, které mi v sobotu jaksi zapomněl dát k vyprání. To nic, pračka to vypere. Jen tam to prádlo nacpat a zmáčknout knoflík. Teď už jen nakrmit kočky, uvařit snídani, umýt nádobí po snídani, vyluxovat drobečky, pověsit to vyprané prádlo, uvařit oběd, umýt nádobí po obědě, shrabat listí ze zbývajícího tisíce pěti set čtverečních metrů zahrady, vytrhat ty kopřivy ze záhonu, jinak budeme příští rok místo čemeřic a vrbiny pěstovat dvoumetrové kopřivy krásně otužilé po zimě strávené v naší zahradě, jo a vlastně jsem včera nestihla dodělat ten překlad, co jsem slíbila v pondělí odevzdat, ale to je jen na dvě hodinky… Starší synek zatím poseká trávník, dnes už naposledy, než zahrada upadne do zimního spánku. Mladší synek předstírá učení a posléze  úklid dětského pokoje, který je po týdnu obývání spíše pokojem hrůzy. No a pak už jen zalít kytky, vynést sáček s odpadky do popelnice u plotu, cestou tam sesbírat spadané křehké větve jasanů (kdo má jen trochu rozumu, vyhýbá se jasanům pěkně obloukem, natož aby se nastěhoval do jejich blízkosti) a cestou zpátky přidrátovat zpět ten rákos, co se uvolnil z plotu minulý týden během vichřice. Proč na mne ta kočka tak vyčítavě čučí? Jasně, ještě jsem nevyčistila kočičí záchůdek…  S hlavou skloněnou vrážím do synka, který schází z jakžtakž uklizeného pokoje. „Jo, to triko do školy ti vyžehlím... Ne, ty ponožky ti teď rozhodně zašívat nebudu… že máš všechny ponožky vyprané a mokré? Tak jsi mi je měl dát už včera… No dobře, tak já ti je zašiju, ale až večer… Že už je večer? Tak to abych začala vařit večeři… Ach jo….“ A to jsem ještě chtěla se svými synky posbírat plasty a papír a vyvézt je do kontejnerů na tříděný odpad. No jo, tak až zítra. Opravdu není nad to si v neděli pěkně odpočinout a světit sváteční den…

Asi se fakt nedostanu do nebe. Škoda. Zajímalo by mne, co tam dělají s komáry. A kdo jim tam v neděli čistí kočičí záchůdky. A jestli tam taky mají dvoumetrové kopřivy…

Autorka: Daniela Sedláčková, hroší poutnice a kapelnice folkové skupiny Kámen úrazu