Ani skřivan ani sova (aneb ranní vstávání bych ze zákona zakázala)

Nikdy jsem nebyla skřivan. Každé ráno vstanu, kouknu na sebe do zrcadla, uvidím cosi připomínající mimozemšťana a vypísknu zděšením. Pak si uvědomím, že jsem to já a zčásti se uklidním. Ovšem jen dočasně, než mi dojde, že takhle přece nemůžu jít mezi lidi, aniž bych vzbudila veřejné pohoršení neřkuli místní nepokoje.

Vzhled ranní příšerky je mi vlastní už od mládí a s přibývajícím věkem se to zhoršuje. Bývaly doby, kdy jsem byla mladší, a měla jsem zoufalý strach, že mého momentálního souputníka trefí po probuzení šlak při pohledu na tu divoženku po jeho boku, takže jsem každé ráno vstávala s vynaložením veškeré silné vůle před svítáním a pod rouškou tmy prchala do koupelny umýt si zuby, učesat se a uplácat si pomocí make-upu z ksichtu jakýs takýs obličej. Pak jsem zalezla zpět do postele a ráno jsem vstávala jako filmová diva z amerického seriálu - načesaná, voňavá, namalovaná. S přibývajícím věkem jsem to přestala brát tak tragicky. Myš nemyš, takovou svíčkovou jako já uvaří málokterá, a to je bezesporu jinačí hodnota než ranní obličej americké filmové divy.

Nikdy jsem nebyla skřivan. Bez ohledu na to, v kolik vstávám, probouzím se v deset. Ráno vstávám ve čtvrt na sedm, v polospánku provedu všechny nezbytné úkony a občas dokonce i ty zbytné. Ještě ve stavu alfa dokážu ukormidlovat rodinu sestávající ze dvou dětí a čtyř koček k úspěšnému opuštění domácnosti a občas se mi dokonce podaří nasypat kočkám granule, aniž bych je v polospánku zaměnila s pracím práškem nebo jiným, podobně výživným sypkým materiálem. Občas namísto mleté kávy přeliji vařící vodou holandské kakao, protože ho synek navečer postavil na špatné místo ve spíži a můj polochrněcí režim mi neumožnil rozpoznat, že jde o kakao a nikoli o kávu. Občas si obléknu jednu ponožku modrou a jednu černou. A velmi často teprve v práci zjistím, že mám naruby šaty anebo pod bílou halenkou černou podprsenku.

Zjevně jsem nikdy nebyla ani sova. Po večerníčku se mi začínají klížit oči a již od dob, kdy byly děti malé, je mi jasné, že nesmím číst pohádku před spaním vleže, protože už by mě z té postele nikdo nedostal. Můj exmanžel byl sova a manželský rozkol byl tragický. Zpočátku to až tak nevadilo. Večer, když jsme uložili děti spát, diskutovali jsme spolu o nesmírně důležitých věcech, jako je například národní rozpočet, a manžel byl spokojený, neboť já, smířlivě klimbajíc, jsem používala velmi nápadité výrazy, jako "hm", "ano", "jistě", čímž jsem jej utvrzovala v kvalitě jeho logických vývodů. Problém nastal v okamžiku, kdy si prvně všimnul, že spím. Od té doby mi v průběhu diskuse, rozuměj, jeho monologu, pokládal kontrolní otázky. Nepočítal ovšem s tím, že si vypracuji výbornou schopnost rozpoznání správného okamžiku. Vždy, když se chystal položit otázku, nepatrně zesílil hlas, já se probrala z dřímoty a byla jsem schopna jeho otázku fundovaně zodpovědět, čímž jsem ho neuvěřitelně štvala. On to věděl. Věděl, že spím.

Nebyla a nejsem ani skřivan ani sova. Večer se mi chce spát, ráno se mi chce spát, v práci se mi chce spát a úplně nejvíc se mi chce spát, když po mně někdo něco chce. Občas přemýšlím o tom, že jsem se měla narodit jako kočka, ty taky prochrní 10 hodin denně. No, třeba se mi to poštěstí v příštím životě.

Autorka: Daniela Sedláčková, hroší poutnice a kapelnice folkové skupiny Kámen úrazu