25 na holou aneb hanba sadistům, kteří nechtějí mlátit masochisty

Znáte to, zakázané ovoce nejlépe chutná. Před mnoha lety jsem na vlastní kůži ochutnal, jak moc. Zapadl jsem do komunity BDSM, dokonce bych někde doma našel i legitimaci s pořadovým číslem 30. Když jsem se o tom jednou bavil s mámou, vypadalo to, že mne vydědí.

Začalo to celkem nevinně, chatováním v příslušných místnostech. Po nějaké době mne přestaly bavit časově náročné tlachy o ničem a přihlásil jsem se na jeden sraz těch úchylných lidí. A nebylo to tak špatné. Postupně jsem se dozvídal více o téhle komunitě a vlastně i sám o sobě. Překvapením byly mé skryté stránky, které postupně vyplouvaly na povrch. Snad proto, že tady se jim nikdo nedivil, nikoho nepohoršovaly. Nikomu nevadily, ba právě naopak. Potom nastala fáze shánění a nakupování pomůcek, hraček, mučících nástrojů, oblečení. Spousty peněz, které za tyto věci chtějí prodejci, protože vědí, že lidé to za kus kůže prostě dají. Velké rozdíly byly mezi kamennými obchody a mezi přímými výrobci. I v kvalitě.

Od začátku jsem byl přesvědčený o své dominanci. Nedokázal jsem si představit, že by mne někdo ponižoval nebo dokonce mlátil. Bavilo mne brát si na sebe tričko BDSM klubu a lidem, co se pozastavili, vysvětlovat, jak je to celé neškodné a zábavné. Neuvědomoval jsem si míru škodlivosti pro své podvědomí. A také pro vztahy v rodině. Zjistil jsem, že nedokážu ponižovat a trápit svoji manželku. A to nikoliv proto, že by to nechtěla, že by se jí to hnusilo. Vyžadovala to. Ale byla to moje žena, královna, kterou nemůžu hanobit. Proto jsem hledal jinde a nacházel. Spousty žen, které se ochotně poddávaly, projevovaly svou submisivitu, masochismus. Pocity krátkodobého štěstí střídaly chvíle opovržení, osamělosti, studu, výčitek svědomí. Bylo načase s tím přestat.

Rozdal jsem téměř všechny pomůcky. Skutečně, protože o prodeji nemůže být řeči. Zbavil jsem se všech dvd s touto tématikou a přerušil všechny styky s ženami, které stály o ponižování, bolest, strach, bezmoc a utrpení. Věřil jsem, že to za čas odezní, že se z toho vyspím, že zapomenu. Na chat jsem přestal chodit, i na srazy. Zůstala mi jen legitimace na dně šuplíku. A pár vzpomínek. Už na to ani nemám čas. Musím psát bakalářku (nestuduji v Plzni), dopisuji šestou knížku, připravuji se na další akce, putování, cesty. Už mám příliš mnoho plánů, než abych se mohl věnovat něčemu tak krátkodobě obohacujícímu, jako je BDSM. Chutná sice sladce, ale člověk chce pořád víc. Stále větší sousta, až by se nakonec mohl zadávit.

Napsal jsem na tohle téma i filmový scénář, ale zatím ho realizovat nebudu. Nemám ty správné herce a nechci točit příběh o předstírání. Ostatně k provozování S/M není nutné mít dokonale vybavenou a zařízenou mučírnu v kamenném sklepě starého domu. Je to o představách a prožitcích. A dost...

Petr H.Roch Binder, poutník Hroch