Tiché svítání

Tiché svítání - kniha „Dvě tváře měsíce“. Odešla... a už se nevrátila! Tiše se zvedl z postele a v tom tichu se zadíval na prohlubeň na polštáři, která zůstala kousek od jejího obličeje.

Všechno na světě je relativní - čas, radost, úspěch i cíle, které se mění podle našich vnitřních přání...

Mě, vlastně nejen mé maličkosti, ale týmu lidí se povedl další krok. Web radekhromusko.cz už funguje a dokonce obsahuje i blog - radek.hromusko.cz/blog. Zbývá dotáhnout platební bránu, korektury a sazbu.

Je to hodně práce, ale věřím, že postoupíme rychle kupředu a kniha vám všem bude k dispozici.

_______________________________________

Usmál se a zapálil si cigaretu.

Cítil se absurdně, když procházel nahý bytem.

Nahý a naposled tady, v tomhle bytě, tak blízko své maličké.

Věděl, že musí odejít. že po něm zůstane hodně bolesti. Neuměl se ubránit smutku, ale rozhodl se odejít.

Svazovalo ho to spojení.

Spojení nebo láska?

Káva něžně zavoněla kuchyní a sprcha mu zchladila tvář. Cítil každou krůpěj vody a užíval si bičíky padající vody. Myslel na její tělo, na její polibky. Tušil, že mu budou chybět.

Začínala ho bolet hlava.

Znal tu bolest a měl z ní strach!

V kuchyni se zadíval z okna a nechal na obnaženém těle osychat kapičky vody. Měl rád ten chlad, který jím prostupoval. Lehce usrkl kávy a zapálil si cigaretu.

Až teď si všiml, že ona stojí ve dveřích.

Objala ho něžně a políbila na krk. Pohladil její havraní lokny a poplácal ji na zadečku. Byl něžný a vábivý. Lákal a hřál. Miloval každý kousek jejího těla.

„Odcházíš?“ Usmála se trpce, až jím projel blesk pochybnosti.

„Musím, lásko.“ Věděla stejně jako on, že jsou spoutaní a přece tak opuštění.

„Mám tě ráda.“

„Já vím.“

Zalila si kávu a posadila se naproti. Její ňadra vrhala kouzelný stín na bílý ubrus.

„Koupím si zítra tu skříňku, jak si mi pomáhal vybírat.“

Odklepl popel a usmál se. Tancovala tehdy obchodem, aby ho přesvědčila, že tu skříňku nutně potřebují. Prý bude jen jeho. Nevěřil jí. Obsadila každou skříňku, každé odkládací místo.

„Jedině tu bukovou, lásko.“

Kývla a prostředníčkem si odklidila neposlušný pramínek vlasů na čele. Tiše vstal, políbil ji na čelo a prošel chodbou do pokoje. Oblékl se a pak se ještě naposled zadíval z okna na ulici.

Miloval ten pohled na zaparkovaná auta a tichou ulici. Stál tam u okna a obdivoval žlutavé záblesky opožděně svítící pouliční lampy. Venku lehce mrholilo a on tušil, že už nikdy nebude držet její tělo v náruči, že už nikdy nebude slyšet její prosebný hlásek a už nikdy se s ní nebude hádat o tom, kdo je nejlepší herec na světě.

Usmíval se, když si vzpomněl, jak schválně prohrával v kanastě a ona se radovala jako malá holčička. Usmíval se a po tváři mu stékala slza.

Tolik vzpomínek, které budou za pár minut pryč.

Cítil, jak ho objala a spojila ruce na jeho prsou. Cítil ty vlhké polibky a láska najednou bolela.

„Lásko, já jdu. Miloval jsem tě nejvíc na celým světě. Dokonce víc než Karolínu.“

Usmála se a on viděl, jak se jí slaně leskne tvář. Už nemělo smysl ji trápit dál.

Vzal tašku a odešel.

Stál ještě chvilku před domem a koukal do okna. Stála za záclonou a on cítil, že pláče.

Proč tak bolí loučení?

U kraje chodníku zastavila sanitka. Zamával, tiše nastoupil a sanitka se rychle rozjela, jakoby tušila, že rychlý řez je milosrdnější...

Věděl, že se nevrátí. Už nikdy se nevrátí, protože tam, kam jede, už žádné sanitky nejezdí.

Cítil bolest v hlavě.

Nádor rostl a on už věděl, že ta bolest ho nikdy nepřejde. Nikdy!

Jak je čas relativní, viď Lásko.

___________________________________

Odkaz na knihu „Dvě tváře měsíce“ – Odkaz