Jsem fakt impotent?! - 3.díl

Dívka v červených šatech si pohrává a nakonec i šaty padají. Náš podivně ztracený chlápek hledá sám v sobě odvahu. Najednou je tak malý, až si připadá nejmenší na celém světě...

Jsem fakt impotent?! 1. díl

Jsem fakt impotent?! 2. díl  

Před očima mi běžel film plný obličejů údajných milenek, příběhů a etud evokujících lásku, cit, něhu. Momenty, které jsem už dávno mohl odepsat do seznamu ztrát. Jsou chvíle ve čtvrté dekádě mužského života, kdy se chlap, nebo to, co z něj zbylo, změní v malého kluka, co právě dostal strach z první erekce. V očích mi tančila světla plná extáze, ale kdyby se mě někdo zeptal, já bych to tajil a lhal celému světu, že situaci pevně třímám v rukou.

Ztemnělý pokoj nás přijal a přikryl příjemnou vůní očekávaní a touhy. Patro vyschlé nervozitou. Tichá hudba se snažila utišit mé obnažené nervy. Strach byl už dávno ten tam a zůstal jen pocit tajemného vzrušení, rozehrávajícího v mé fantazii koncert plný blesků a vášnivých doteků.

Neskutečně ženská čistota koupelny mé únoskyně se k mužské nahé hrubosti nehodila. Spousty světel a zrcadel. Neznám chlapa, co vyleze z vany a obhlíží své tělo. Nemůžu se vidět ani u česání, natož teď! Zhasl jsem.

Když jsem dřímal se zavřenýma očima, probíhaly mi hlavou milióny myšlenek, a ani jedna se nedokázala soustředit ani na čas, ani na prostor, ve kterém jsem se nalézal.

Viděl jsem své první i poslední lásky v tak absurdních situacích, že by se červenaly, nesměle něžná milování v chladné vodě při první „dospělé“ dovolené kdesi na Šumavě, drsné prožitky dospívání při prvních ejakulacích, které z nás zamilovaných vytvářely stydící se hlupáčky. Jak směšné, jak něžné, jak sladké. Bože, kdybych mohl vrátit čas!

Tiché zaskřípění mě přivolalo zpět. Nepohnul jsem se, přesto byl každý sval v pozoru a styděl se. Muž v osidlech! Jak zábavné, ale nepřál bych vám ten pocit mužské úzkosti, plný nahoty v koupelně, kam přichází nymfa, která nezná slovo povinnost, závazky a zcela jistě neumí uvařit ani těstoviny, které mám každý druhý den k večeři...

„Miláčku, jsi tu se mnou? Ale no tak, nesmíš se bát. Copak se ti nelíbím?“ usmála se a ukázala půlměsíce na své snové hrudi.

Právě naopak, dávno jsem si přál... dávno jsem si přál... zažít splynutí. Chlap, co ve vaně cítí slanou příchuť a co se mu oči mlží nervozitou, je zralý na odstřel.

„Já vím, desítky žen ti probíhají hlavou, lásko, jsi moc roztomilý,“ přitiskla mi tvář na svoje ňadra a proud myšlenek prchal z mé hlavy. Nechal jsem se unášet přívalem nekontrolovatelné něhy. Už jsem se nebál.

Vynucený válečný stav se mění na nejasný průnik dvou těl, a moje duše je ztracená a položená na obětní oltář. Jsem její! Tak, jak jsem nikdy nebyl ničí, ani svůj. Výkřiky dávno minulých milenek měním za něžné obětování se touze. Touze nepochopitelné i neuchopitelné, ale která přesto existuje, prostě je!

Její polibky se zařezávají jako žhavé uhlíky na můj krk, na má ramena a níž, stále níž a všude. Hledám nepolíbená místa na jejím těle a dokazuji každým dotekem rtů, že prohledávám důkladně. Je moje, já jsem vlastníkem těch chvilek, řvoucím lvem! Ona je mojí královnou!

Přichází nádherný, zářivý proud absolutních spojení i odevzdanosti. Ze mě nepatří mně samotnému NIC. Jsem prázdný, odevzdaný, sám, tulící se v prostoru na ničem a moje nymfa se vznáší bez dechu vedle mě. Lásko!

Hladím její vlasy škádlící mě v klíně a zasněně přimhuřuji oči. Ona je nepřivřela snad ani na moment. Cítím je na každém centimetru sebe.

„Jsi můj báječný, miláčku,“ usmívá se a hladí mě na stehnech. „Věděla jsem to, že jsi můj báječný a jedinečný.“

Spíš ztracený, nechápu, co se mnou provedla.

„Dala jsem šanci tvým snům, aby našly ten pocit naplnění. Nesmíš být tak směšně povrchní, nejsme přece na světě jen pro zklamání a smrt.“

Unesla mě, svedla mě a...

„A tobě to vůbec nevadí, dokonce jsi šťastný, hloupé, viď,“ líbá mě.

V hlavě mi probíhá spousta zmatených myšlenek. Neurovnaných a směšných.

„Splním ti dnes v noci všechny sny, lásko. Všechny.“

Všechny... Nesplnitelná věc.

„Tak co by sis přál?“

Nevím. Možná najít sebe. Hledám střípky a nechápu, jak se můžou tak zatoulat po světě. Teď je hledám u ní. Potvora. Usmívám se.

Temný, opuštěný pokoj byl plný prázdnoty a myšlenek. Modravý kouř docela dobře vyplnil pocity nejistoty. Poskytl nesmyslný únik z ještě nesmyslnějšího světa. To je ale večer, usmíval jsem se, ale nechápal, kde a proč jsem.

„Miláčku, nespi,“ cloumání mě probralo.

„Ty, to jsi ty!“ Dvojice hlasů vykřikla najednou. Můj hlas a hlas... MÝCH nudných těstovin!

Sakra, sakra, sakra!

Nahý na bílém prostěradle, s nahou nymfou, a proti mně stála MÁ nahá žena, s postavou tak nádherně vykreslenou, že by antický sochař musel nutně dostat okamžitý infarkt, stejně jako teď já!

„Co tady děláš? Můžeš mi to vysvětlit?“ křičela a já mlčel. Jen jsem sledoval záblesky měsíčního světla, jak jí tancují na nahém těle.

Čtvrtá dekáda obohatí váš pohled na svět. Obohacení je drtivé už ve své podstatě. Já jsem si tu cestu nevybral, byla mi dána do kolébky, a teď vám ji klidně prodám.

A to je opravdu konec!