11.10.2006 - Tachov - Domažlice - Furth im Wald - Domažlice - Klatovy - Železná Ruda - Klatovy - Horažďovice - Strakonice
Celkem 692 kolimetrů a spusta pábitelů na cestě!!!
RH
Ranní mlha se rozplívá velmi pomalu. V Bělé nad Radbuzou měl vlak plánovanou přestávku. Narozdíl od cestujících jsme my dva cítili cestovní horečku. Není divu, vždyť to byla první noc bez spánku. Podle mých výpočtů nebyla poslední.
Vlak do Domažlic vyrazil včas a my jsme pochopily to, co je pro oblast Českého lesa typické. Dojíždění do práce. Ranní špička byla velmi podobná špičce v pražském metru s jediným rozdílem. Tady vypukla o dvě hodiny dřív než v Praze.
Do Domažlic jsme dorazili přesně podle itineráře, ale tady jsme se rozhodli trasu malinko upravit. Vlak do České Kubice totiž zajíždí i za hranice a takovou šanci jsme si nemohli nechat ujít. Stejným vlakem se pak vrátíme zpátky. Má to výhodu v tom, že nemusíme naše zavazadla přetahovat z vlaku na vlak.
Vlak zajížděl až do německé stanice Furth in Wald. Těžko zvládáme základy němčiny, ale spokojíme se s pracovním, cestovatelským překladem „Pořád v lese“.
Cesta tam z Domažlic vede přes vesničku s roztomilým názvem Babylon, což býváválo velmi slavné letovisko pro Čechy, kteří nedostali výjezdní doložku do států RVHP (pro mladé čtenáře – Rada Vzájemné Hospodářské Pomoci). Nevím sice, jak tehdejší Rada fungovala, ale moc hospodářské pomoci v Československu nebylo vidět. Mám takový pocit, že spíš určovala slavnému Kubrtovi kolik gumiček má vyrobit. Nicméně to už je opravdu hluboká historie.
Pasová kontrola je už dnes symbolická. Moment, kdy padnou hranice je za dveřmi. Až se vám nechce věřit, že před pár lety podél trati pochodovaly roty pohraničníků s nabitým samopalem.
Nádraží ve „furtu“ není jako nádraží ve Frankfurtu, ale je malebné, němečtí cestující jsou příjemní (uměrně jejich ekonomické situaci) a německá pasová kontrola jen chápavě pokyvuje hlavou, když vytáhneme kameru a procházíme se po perónu snažíce se o trefné komentování naší situace.
Nápad, že si sebou vezmeme kameru se ukázal jako velmi nešťastný. Za prvé TV Prima v podstatě nevěděla co s materiálem a za druhé – ta brašna byla těžká jako zápasník Sumo před odtučňovací kúrou.
Pobíhali jsme po perónu a dělali si srandu z živých vstupů ve stylu TV Nova. Pro nás to byla sranda a stejně tak i pro našeho průvodčího. Německý přednosta stanice a pasová kontrola taky pozoroval české podivíny, kteří aniž by vystoupili z vlaku, tak vyvádí šarády pro poklidné nádraží ve Furthu.
Naše situace objektivně nebyla dobrá. Ve Furthu jsme oba nespali už více než 28 hodin a Martin začal být evidentně nervózní, protože nám docházejí rádoby intelektuální témata a prší nás už ani jednoho nebaví. Ve „furtu“ jsme byli už devatenáct hodin na cestě a k našemu původnímu plánu přibylo celkem 44 kilometrů. Povážlivě se blížíme k hranici 3600 kilometrů.
Díky změně itineráře jsme získali tři hodiny času v Domažlicích, protože jsme museli čekat na přípoj do Klatov. Domažlice jsou kouzelné, chodské město. Mají tu vybavené internetové kavárny a hlavně tady prodávají chodský hrad. Ceny prý nesmí klesnout pod sedmdesát pět milionů. Martin prohrábl přihrádku s kreditkama a volal svému manažerovi. Na moment mi bylo divné, proč ho oslovuje: „Tak co vole, jak se máš...“ ale pak jsem pochopil, že umělecké vrstvy mají naprosto jiné návyky, než jaké máme my, obyčejní smrtelníci.
Chodský hrad samozřejmě na prodej nebyl. To jen místní novináři zkoušeli všímavost obyvatel Domažlic. Stali před hradem a čekali až se jim na inzerát někdo ozve. Osobně se mi celá akce připadala vtipná, ale po pětiminutovém rozhovoru nás s Martinem přepadl hlad. Ani jeden z nás si neuvědomil, že nás čeká první teplé jídlo na cestě.
Přejezd z Domažlic do Klatov byl opravdu náročný a Klatovy nemají opravdu žádnou nádražní restauraci. Jeli jsme totiž starým „kovbojským“ motorákem, který má stahovací okno na kliku. Klatovské nádraží je socialistický realismus jak vyšitý. Nicméně i socialističtí realisté musí jíst! V Klatovech po nich zůstal jen správně looserovský bufet, kde postávají místní sociálně problematičtí spoluobčané, kteří se napájejí lahvovou desítkou.
Právě tady jsme potkali místního pábitele Milana. Náš nový kamarád šedesátník Milan nás svým neopakovatelným stylem přesvědčil, že restaurace na autobusovém nádraží je taky moc fajn a pivo tam prý určitě mají.
Pivo měli, ale citron do čaje ne a káva byla v nabídce jen turecká. Pingl s unaveným výrazem a mastnými vlasy nám přinesl kávu, malé pivo, dva malé prcky tuzemáku a čaj s mastnými oky opravdu rychle. Nevím, kde tak rychle sehnal mastná oka do čaje, nicméně jsme si turistické protekční dávky vitamínů velmi vážili.
Těch dvacet minut s Milanem nám ubíhalo opravdu pomalu. Náš nový klatovský kamarád držel přednášku o plesnivém borůvčí na Šumavě a Martin se rozhodl ustoupit! Konečně definitivně předat šéfování výpravy mě.
Tedy, né, že bych si potrpěl na funkce, ale jsem starší, unavenější a hlavně jsem nikdy žádnou podobnou funkci neměl. Jenže nebyl by to náš básník, kdyby neměl nějakou podmínku. Měl jednu a to drsnou. O této chvíle nesmím nikomu nic vysvětlovat. Byla to reakce na to, že se ukázalo to, že náš nový kamarád Milan už v podstatě ani neví jaké je století.
S opravdovou chutí jsme vyrazili do Železné Rudy. Cestou jsme zjistili, že vlak končí na Špičáku a tak Martin vyběhl z vlaku a na nádraží ulovil tři děti. Nevím, jaký měl původní záměr, ale sestřičky Vrbasovi mu vyprávěli o zimě a snowboardingu.
Inu, básník!
Tak a po příjemném se rozhlédnutí v nadmořské výšce musíme zpátky do Klatov a v půl osmé do Strakonic, kde nás čeká konečně zastávka a snad i pár hodin spánku.
Další díl bude pokračovat zítra!!!
