Platit u lékaře nebo lékaři?

V poslední době se vedou polemiky o finanční spoluúčasti pacientů na jejich léčbě. Nedovedu posoudit do jaké míry a kdy má člověk nemocensky pojištěný sáhnout do vlastní kapsy, když opravdu potřebuje pomoc. Vím ale zcela určitě, že to nesmí být, jako v případě, který se Vám pokusím popsat, přestože se odehrál v úplně jiné době.  

Mé mamince bylo v roce 1980 šedesát let a necelých pět let pobírala starobní důchod. V mládí, při náhodném vyšetření lékař u ní zjistil nedomykavost srdeční chlopně. Stav byl označen jako lehká srdeční vada. Její srdce, laicky řečeno, nepracovalo v obou komorách stejnoměrně a jak se zdravá polovina větší zátěží zvětšovala, lehká vada se měnila postupem let v těžkou, až bohužel, smrtelnou. Nikdy ji nebyla přiznána žádná pracovní úleva či dokonce invalidita, nikdy nebylo v produktivním věku její srdce léčeno o lázních nemluvě. Možná i proto, že to byla velice skromná a pracovitá žena, která si do poslední chvíle života nijak zvlášť na nic nestěžovala a nemoc se neprojevovala bolestmi, ale postupně zvyšující se únavou při námaze.

Všechno budilo na první pohled dojem standardní zdravotní péče, které jsem uvěřil a mám dojem, že i maminka, když jí v provinční nemocnici (poprvé v důchodovém věku) lékaři dávali ještě dlouhá léta života, pokud se prý bude šetřit. Tehdy mi šeptem jeden z nich naznačil, že jedinou možnou a účinnou léčebnou metodou je náhrada srdeční chlopně. Pokud prý mám někoho (jedná se přece jen o drahou operaci u důchodkyně), kdo matku na odbornou srdeční kliniku dostane má vyhráno. Tenkrát, stále si to vyčítám, jsem asi nepochopil přesně, jak to mínil. Při druhém pobytu maminky v nemocnici na sklonku roku 1980, při pohledu na její očividně špatný zdravotní stav jsem podlehl panice a poněkud hystericky promluvil s primářem, což mělo za následek příslib objednání srdeční operace na odborné klinice a propuštění z nemocnice. Pan primář svůj slib splnil a za čtrnáct dnů přišlo z kliniky vyjádření, že matka byla zařazena do pořadníku a čekací doba na operaci chlopní se pohybuje okolo jednoho roku. Matčin zdravotní stav se viditelně den ode dne zhoršoval, čekací lhůta mě přišla neúnosná a proto jsem se rozhodl udělat něco, co jsem do té doby považoval za nehoráznost, totiž podplatit někoho kdo prý může mnohé zařídit.

Naděje svitla, když odborný lékař specialista, který tehdy maminku průběžně "léčil" a její zdravotní stav měl tedy znát, jako nadstandard za "finanční spoluúčast", kterou ode mne převzal beze svědků, ochotně slíbil, že matce, pokud to je s ní tak špatné "jak tvrdím", přijetí na odbornou kliniku urychlí. Vzpomínám si, že to bylo v sobotu v jeho bytě, ihned vystavil lístek na sanitu pro okamžitý převoz do okresní nemocnice, odkud měla být, podle jeho slov, vzápětí převezena na kliniku. Nepřipouštěl jsem si v bláhové naději to, co on odborník zřejmě věděl, totiž že je pozdě. Zavolal jsem sanitu, s maminkou se rozloučil, pomohl jí nastoupit a slíbil, že hned jak to půjde ji navštívím. V pondělí mi telefonovala, prý zatím musí nějaký ten den zůstat v okresní nemocnici a těší se ve středu na návštěvu. Ve středu dopoledne jsem dostal telegram oznamující, že matka zemřela. Úmrtní list za příčinu smrti uvádí selhání srdce.

Dalo mi hodně přemáhání ještě jednou v životě ochotného specialistu a poslední naději v tu osudnou středu odpoledne navštívit a vyslovit otázku "jak to vypadá s maminkou?". Odpověděl, že je vše v pořádku, všechno probíhá tak, jak bylo dohodnuto, mám prý být klidný. To, že zemřela nevěděl. Po mé informaci o její smrti jsem měl pocit a mám ho dodnes, že jsem na  jeho tváři zahlédl výraz ulehčení. Do jaké míry úplatek ze zoufalství mohl skutečně ovlivnit pokročilé stádium nemoci nebo možná jakési tehdejší limity a kritéria pro náročné operace, jsem neměl tenkrát sílu ani možnost zjistit a stejně by to na výsledku nic nezměnilo.

Jména aktérů i zdravotních zařízení nejsou důležitá, stalo se to dávno a určitá fakta nelze stejně prokázat. Práce lékařů si, přes tuto moji ojedinělou a velmi smutnou zkušenost, nesmírně vážím a jistě pochopí, že nemám v úmyslu paušálně zpochybňovat jejich morální hodnoty. Chci tím jen naznačit, že finanční spoluúčast pacienta, by neměla mít nikdy vliv na výsledek léčby.