Kruté mládí

Moc mě mrzí to, co jsem neudělal, neřekl a nevysvětlil, mrzí o to víc, že to nemohu již nikdy napravit. Jako mladý jsem si v přehršli elánu a aktivit pramálo uvědomoval význam nějakých mezigeneračních vztahů. Až teprve se zvyšujícím věkem jsem postupně začínal vnímat souvislosti, bohužel pozdě. Dnes, když mi je někdy smutno a nikdo z mladých nemá čas, vím alespoň proč.

Vzpomínám na jednoho z mých dědů, dej mu pán Bůh nebe. Knihomol, co věnoval četbě každou volnou chvilku, z čehož přirozeně babička, pracovitá pěstitelka a chovatelka, velkou radost neměla. Aby těch volných chvilek měl co nejméně, pověřovala ho úkoly, z kterých neměl mnohdy radost zase on. S gustem zásobovala nás příbuzné králíky, kuřaty, vajíčky v okruhu cca 50 km a on s proviantem musel objíždět tety, strýce, sestřenice a bratrance na kole. Nutno ale říci, že to byl jeden z jeho mála oblíbených úkolů, přestože kolo mělo jeden převod a vyšlapat jakýkoliv kopec byla dřina. Děda vítal totiž každý únik z dohledu babičky.

Tu přivezl v ruksaku pěkně staženého králíka, hlavu a pajšl zvlášť, tu oškubané kuře či slepici nebo zas krabici vajec. Přijížděl většinou v nepromokavém plášti, nohavici kalhot sepnutou sponou, aby se mu nedostala do drátů. Byl jsem mladý, zaujatý vlastní rodinou a ženou. Na dědu v gumáku, byť s proviantem, jsem si bohužel mnoho času neudělal. Dnes už vím, že čekal pozvání na delší kus řeči, na pochvalu jeho znalostí, ujetých kilometrů, na prostou lidskou účast. Bohužel v mladické krutosti jsem ho tehdy považoval za rušivý element, nehodící se do nově zařizovaného bytu. Jeho střízlivý, dnes vím, moudrý pohled na svět, nám tehdy připadal nezáživný a nudný. Přiznám se, byl jsem rád když se zvedl nasadil si spinku a řekl „Tak hochu já zas jedu, mám to daleko“. Samozřejmě jsem mu poděkoval, nicméně tenkrát to byl spíše dík za krátkost návštěvy.

Moc bych si toho s dědou dnes řekl, ale tak už to na světě chodí, když to jde, tak se mnohdy nechce a když se chce, tak to mnohdy nejde. Ono nelze nic násilně uspěchat, každý musí k poznání dojít sám a pochybuji vážně, že bych se po přečtení těchto řádků, tenkrát choval jinak.