Jako zvíře

Kocour hodinu usilovně vysvětloval kočce svůj názor na život. Řval, šeptal a kočka jen tak ležela, koukala na něj a pak se tak nějak ležérně zvedla, mrskla ocasem a odkráčela. Zřejmě věděla své. Kocour tam chudák zůstal sedět a dlouze jen tupě zíral. Zvířata veliké ciráty se vztahy nedělají. Dá se říci, že jde převážně o pudy rozmnožovací. To lidé jim přisuzují lidské vlastnosti, věrnost labutím a nevěru kohoutům, hravost kočkám a lenost oslům, chytrost liškám a hloupost slepicím atd.

Léta na chalupě pozoruji polodivoké vesnické kočky, které nás tam mají velmi rády, nikoliv kvůli našich lidským vlastnostem, ale protože jsme občas celkem snadným zdrojem potravy. Došel jsem k poznání, že kočka je naprosto svobodná osobnost a neexistuje nic, co by ji donutilo dělat něco, co právě nechce. Naproti tomu má úžasně brutální a zároveň moudrý mateřský pud. Když si vybere otce a porodí, do určitého věku se o koťata vzorně stará. Jakmile nastane doba, kdy usoudí, že se koťata musí začít starat také sama, přichází zcela brutální, leč geniální způsob výchovy. Ze dne na den je matka od sebe zažene způsobem pro většinu lidí naprosto nepřijatelným, protože se k ní nesmí ani přiblížit. Po mnoha marných pokusech o máminu přízeň, kdy utrží doslova mnohokrát pár facek, jim nezbývá než se opravdu začít starat. Zprvu jsem se domníval, že jde o nějakou úchylku mimořádně hysterické a nevyzrálé kočičí mámy, ale postupem času jsem zjistil, že se tak chovají naprosto všechny polodivoké kočky. Nevím, jestli to platí i u těch šlechtěných, výběrově krytých s regulovanou porodností.

Nejkrásnější na celé té věci je, že jakmile se koťata naučí dovednosti pro život nezbytné, brutální a jako-by necitelné chování matky zcela zmizí. Inspirativní nemyslíte?