Smrt nás učí, že čas, který máme, je skvostný.

Často si neuvědomujeme, jak cenný je čas, který máme k dispozici, dokud ho nemáme dostatek. V hektickém každodenním životě se často stává, že ztrácíme spojení s těmi, kteří jsou nám blízcí. 

Zabírá nám práce, povinnosti a různé závazky. Můžeme se dopouštět chyby, že odkládáme setkání, telefonáty nebo jednoduchá slova lásky na později, přesvědčení, že na to bude čas v budoucnosti.

A pak něco tragického přijde. Někdo, koho jsme měli rádi, už není mezi námi. A teprve teď si uvědomujeme, jak jsme mohli využít ten čas, který jsme spolu mohli mít. Vzpomínáme na ty drobnosti, na smích, na sdílené chvíle, které nyní přicházejí jako vzácné poklady v naší paměti. Uvědomujeme si, že jsme mohli dát více lásky, více času, více porozumění.

Smrt nás donutí zastavit se a zamyslet se nad tím, co je v našem životě skutečně důležité. Zpomaluje náš spěch, rozjasňuje nám mysl a ukazuje nám, co jsme mohli udělat lépe. Vzpomínáme na zesnulé nejen v den jejich úmrtí, ale i v dalších dnech, týdnech a letech. Jejich dědictví žije dál v našich srdcích. Pro nás se stávají pramenem moudrosti, lásky a síly.

Smrt nás učí, že čas, který máme, je skvostný. Ať už jsme s někým, koho máme rádi, nebo jsme sami, měli bychom si vážit každého okamžiku. Měli bychom se snažit být přítomni ve chvílích s těmi, které máme rádi. Nečekat na zítřek, protože zítřek není zaručen. Měli bychom projevovat lásku, porozumění a vděčnost každý den, abychom se vyhnuli lítosti a lítosti, které přichází, když je pozdě. Smrt nás učí cenit si života a vztahů, které máme, a být vděční za každý drahocenný okamžik, který nám byl dán.