Sedím u říčky Vrchlice nedaleko Kutné Hory

a píšu si poznámky pro svůj již šestý román. Vybral jsem si opět téma historické – Arnošt z Pardubic. Říkám si, že po pěti románech jsem připraven na pořádnou výzvu.

Přeci jen, Arnošt nebyl žádný obyčejný chlapík. První pražský arcibiskup, kamarád Karla IV. a v podstatě chlap, kterého byste chtěli mít v týmu, kdyby šlo o středověkou reformu církve.

Sedím tady u potoka, poslouchám šumění vody a přemýšlím, co by si asi Arnošt myslel o tom, jak dnes píšeme o středověku. Možná by se zasmál, možná by nám doporučil spíše meditaci než psaní, kdo ví. Každopádně, než si tady začnu vykládat s vodním duchem o etice 14. století, podívejme se na zajímavou věc – prý jen kousek od tohoto místa vznikl text k písni „Kde domov můj“ od Josefa Kajetána Tyla.

Ano, přesně tak, tenhle nenápadný kousek přírody byl svědkem něčeho velkého. Představte si Tyla, jak sedí u potoka, zírá na klidnou hladinu, možná do sebe hodí nějaký ten džbánek piva pro inspiraci, a najednou – bum! – hymna je na světě. Nebo to bylo trochu jinak? Možná si Tyl ve skutečnosti lámal hlavu, jak napsat něco, co lidi vezme za srdce. Možná ho to zrovna moc nebralo a myslel si: „Sakra, tohle je složitější, než jsem čekal. Co kdyby to bylo něco o řece… ne, to už mají Slováci. Co o lese? Ne, to už mají Švýcaři. A co prostě něco jednoduchého o domově? No jasně, to bude ono!“ A takhle, možná za zvuku cvrčků a šumění potoka, vznikla naše národní hymna.

A teď tu sedím já, jen pár stovek metrů od místa, kde kdysi seděl Tyl, a přemýšlím, jak zachytit ducha Arnošta z Pardubic. Bude to dlouhá cesta – přeci jen psát o církevním reformátorovi není zrovna to samé jako napsat hymnu během odpolední procházky. Ale kdo ví? Možná mě právě tenhle potok inspiruje a za pár let si budou lidi říkat: „Jo, tady někde napsal Pavel ten šestý román o Arnoštovi… Škoda, že hymnu už máme.“

No, a pokud se nic z toho nestane, aspoň jsem měl pěkné odpoledne u potoka. A to se počítá!