Petro, jste hlavně zpěvačka, čarodějnice (Saxána) herečka nebo spisovatelka? To že jsem napsala jednu knížku,ze mě spisovatelku neudělalo.Takže zpěvačka a příležitostná herečka. Máte za sebou řadu vydaných písní a desek, ty první se datují do roku 1971, které desky jsou pro vás jako autora TOP Nejraději mám desku „Ten kluk už dávno se mnou není“ A pak tu poslední „Souhvězdí střelce“, protože je to moje autorská.
Jak se změnil váš posluchač (fanoušek) od vašeho hudebního počátku do dnešní doby?
No přece zestárnul, stejně, jako já. A přesto je pocitově čilý. Taky stejně jak já.
S jakým autorem se vám dobře spolupracovalo?
Nejlépe se Zdeňkem Mertou a Pavlem Žákem. Ale asi mi úplně nejlépe sedí písničky, které jsem si napsala a píšu sama.
Máte vystudovaný operní zpěv, my vás známe ovšem jinak, není opera ještě na programu dne? Ona nebyla v mých plánech ani na Konzervatoři. Chtěla jsem ale studovat muziku, klavír, zpěv a harmonii. Chtěla jsem se naučit, jak skládat písničky. Také jsem se tam naučila zpívat z not, což se mi šiklo. Třeba když jsem přiležitostně zpívala, ve studiích, se sborem Lubomíra Pánka. Je to legrační, když někdy slyším v rádiu písničku, třeba Waldemara Matušky, a mohu si říct“ aha tady taky zpívám“!
Co sama posloucháte za hudbu?
Už skoro nic neposlouchám. Mám naposloucháno. Miluju ticho.
V době kdy jste se objevila v roli Saxány, jste byla jistě obletována muži od ráno do večera, jak jste se s tím vyrovnávala?
Snadno. Lichotilo mi to, a vybrala jsem i vždycky toho nejkrásnějšího a nejchytřejšího. Ale našli se i takoví „blbečci“, kteří mě nedokázali ocenit.
Když máme možnost vás někde „potkat“ připadá mi to, že máte energie na rozdávání. Jak to děláte?
Koukám, že to dělám docela dobře. Hodně lidí mě vidí, jako veselou, bezprostřední a pozitivní bytost. Jsem za to docela vděčná, protože těch otravných a naštvaných lidí je všude dost.Nechci jejich řady rozšiřovat. Navíc jsem střelec, takže mě baví, lidi bavit.Energii, kterou vydám, se mi okamžitě vrátí od těch, které rozesměju.Můj muž ale ví, že dovedu být pěkný skeptik a defétista.Proto jsem si ho vzala, že on je pak ten, co mě dovede trochu „srovnat“do latě.
Dnes se ze všech stran na nás hrne něco o životosprávě. Jak jste na tom vy?
Nemám žádnou disciplínu, taky se občas přejídám a hřeším sladkostmi.Nejsem fanatik zdravé stravy, ale zdravý rozum mi praví, že jíst střídmě a jednoduše se vyplácí, tak se snažím. U nás doma se hodně jí rýže, nebo brambory a těstoviny se zeleninou. Je to zdravé, a taky rychlé. Mě to v kuchyni moc dlouho nebaví. To si raději něco přečtu. Nechci jíst prášky na vysoký tlak a, nedej bože, na cukrovku.Taky jsem si zvykla, že chodím pravidelně cvičit. Přiznávám ale, že mě to moc nebaví.
Když máte klid a pohodu, co ráda děláte?
Ráno si zapnu ČT 24, při tom si něco uklidím, vyřídím nutné telefonáty a poštu. Odpoledne se třeba sejdu s kamarádkami a nebo si čtu. Prostě se pěkně poflakuji.Taky mám ráda ruční práce. Třeba si něco přešiju, vylepším, nebo namaluji. Když to jde, vezmu si třeba vnučku a druhý den jí vrátím. Ona je ale návyková, takže se mi už večer po ní stýká.
Je něco co vás na dnešní době štve?
To víte že ano. Byl by to dlouhý seznam. Tahle společnost není dokonalá, často platíme nějakou daň za svobodu, která je pro mě ale naprosto zásadní. Často si připomínám, jak jsme nesměli vycestovat do zahraničí, v obchodech nic nebylo, a museli jsme poslouchat pořád ty samé stupidní, propagandistické kecy. A ještě jsme žili s pocitem, že o nikdy jinak nebude. Tak to ě smiřuje se spoustou věcí, které se mi dneska nelíbí. No a co? Prostě to jde pomalejc, než jsme si mysleli.
Co umělecky plánujete na tento rok?
Vlastně nic, ono něco přijde. Mám svůj stabilní počet vystoupení, a někdy k tomu přijde rádio, nebo v loňském roce CD Usínačky s mojí dcerou Bárou a film. Ten se jmenuje Andílek na nervy, a tak se v dubnu těším na slavnostní premiéru. Taky znova vyjde moje kniha „Co mě maminky nenaučily“v rozšířené podobě, protože vyšla už před deseti lety a od té doby se toho hodně přihodilo. Třeba jsem se vdala a narodila se mi vnučka. Tak to budu muset dopsat. No vidíte, neplánuji nic, ale ono se vždycky něco vyvrbí. Musím říct díky bohu, protože jsem už cela pohodlná a pořád si to omlouvám tím, že už mám na to, v mé věku, nárok. Pravda je ale, že každá nová práce mi prospívá a dělá mi dobrou náladu. A to přinejmenším ocení můj manžel, který si mě vzal taky pro to, že je se mnou legrace.
Děkuji za rozhovor – Pavel Hrejsemnou
