díl 4. Sebevražda jako nejzazší důkaz svobody

V přírodě existuje jen jeden imperativ: přežít. Každá buňka, každý reflex, každý instinkt směřuje k zachování života. A přesto existuje tvor, který dokáže říct: „Ne.“

Člověk je jediná bytost, která může odmítnout i samotný dar existence.

Ne proto, že by chtěl zemřít.
Ale proto, že může.

Zvíře se může nechat zabít.
Nikdy se však nemůže zabít samo ze smyslu.

Když zvíře umírá, je to vždy:

• nemoc
• zranění
• vyčerpání
• útěk, který se nepovedl

Nikdy to není akt.

Sebevražda je akt.

A akt znamená:

• volbu
• záměr
• odpovědnost

To z ní dělá nejděsivější i nejhlubší lidskou možnost.

Tady se láme celý materialismus.

Pokud je člověk jen biologický stroj, pak je sebevražda porucha.

Pokud je člověk svobodná bytost, pak je to poslední suverénní právo.

To neznamená, že je dobrá.
To znamená, že je lidská.

Proto se jí civilizace bojí víc než smrti samotné.

Ne proto, že ničí tělo.
Ale proto, že odhaluje, že tělo není pánem.

Sebevražda říká:

Nejsem vlastnictví genů.
Nejsem vlastnictví společnosti.
Nejsem vlastnictví ani života samotného.

To je metafyzická bomba.

Ale právě tady se ukazuje i temná stránka svobody.

Schopnost odmítnout bytí znamená také:

• propadnout beznaději
• ztratit smysl
• cítit prázdnotu tak hlubokou, že i život se zdá být přítěží

Svoboda bez smyslu je peklo.

A proto potřebujeme poslední pilíř.

Něco, co říká: I když všechno padne, něco ve mně zůstat musí.

To něco se jmenuje: Důstojnost.