... rozčiluje se komisař Ledvina, když mu masožravá kytka Adéla slupne taliána. Nevím proč, na tuhle větu si vzpomenu vždycky, když mi nějaký levičák káže o solidaritě a sociálním cítění. A ještě se tváří, jakoby na ně měli ti vlevo patent.
Robin Hood, symbol solidarity. (John Cleese ve filmu Timebandits)
Naposledy třeba taková Kačenka Brožová, která při svém náhlém vpádu na politickou scénu informovala zaskočený národ, že má "sociální cítění", a proto je pro ni zcela přirozené kandidovat za partaj, která se sociálním cítěním jako jeden muž vstává i usíná. Pokud mě paměť neklame, zaklínal se někde tímtéž cítěním i velmi kulturní exministr Jandák, alespoň nakolik jsem byl schopen dešifrovat žargon vysloužilých dlaždičů znějící ozvěnou z lihového oparu.
Jak se tedy projevuje sociální cítění? Že ve čtyřiceti vstoupíte do partaje, která má v názvu "sociální" a chce drakonicky zdanit vysoké příjmy, abychom nemuseli házet u doktora tři pětky do kasičky? Že se vám bude zdát „spravedlivější“ progresivní zdanění, protože lidé přeci mají být solidární s potřebnými?
Všimněte si, že většina těchto levicových sociálních solidarit je založená na tom, co se komu vezme, aby se to někomu dalo, respektive aby se toho hodně napovídalo, komu se dá. (Většinou nakonec nikomu, bývá to taková poloviční porce Robina Hooda - Bohatým brát a... Dál už to nepokračuje.) To bych uměl taky. Přijít k někomu, nechat ho pěkně obrátit kapsy a pak za to být solidární. Ono totiž, jak praví známé přísloví blízké tomu Ledvinovu zvolání z titulku: Z cizího krev neteče.
Sociální cítění by mělo začít u toho, kdo ho hlásá, a mělo by se projevit skutkem, nikoli tím, že budu ostatním vyhrožovat, jak se jim jednou dostanu na kobylku a budu sociálně cítit za ně, ať se jim to líbí nebo ne. Hledal jsem nějaké hmatatelné stopy po sociálním cítění významných sociálních cítitelů a moc úspěšný jsem nebyl. Na to oni zase nejsou.
Pak si vzpomenu třeba na Lucii Bílou, známou a často vysmívanou kvůli své sympatii k Václavu Klausovi a potažmo pravici, a vida – je stará známá věc, že Bílá dlouhá léta platí kde co a přispívá na nejednu charitativní akci, což nejenom staví tradiční levicové báchorky o pravicových asociálních lidožroutech do jiného světla, ale také to dává poněkud odlišný, věcný a pravý význam spojení „sociální cítění“.
Nebo takový Čtvrtníček, kdo by to do toho jeho přidrzlýho kukuče řekl. Pamatuju se, když Diakonie ČCE Rolnička, která se zabývá prací s mentálně postiženými lidmi, oslovila řadu umělců, zda by na její podporu něco nepředvedli v rámci benefičního představení. Většina dotázaných na tuto možnost, lidově řečeno, příliš nereflektovala. Čtvrtníček s Lábusem (i s "delegátem" Poláškem a nezbytnou Jaruš Hanušovou) ovšem v narvaném divadle v Táboře vystřihli legendárního "Ivánka", nechtěli za to nic, nikde se s tím nechlubili, ani jsem si nevšiml, že by kvůli tomu někde vstupovali do partaje a objížděli s Paroubkem republiku.
Tím nechci říct, že se dobročinnosti nevěnuje nikdo "nalevo", zatímco "napravo" by se rozdali. Kdepak. Ale zaráží mě a pobuřuje, že si tu patent na solidaritu zřizují lidi, od nichž nikdo nikdy neviděl (a neuvidí) ani kůrku, ale svůj kredit budují na tom, že sociální cítění vzývají na každém kroku a tváří se jako velekněží solidarity, kterou ovšem plánují nikoli ze svojí mošničky, ale pěkně z cizí spíže. A to jsem takřka pominul fakt, že z těch vybraných berní skuteční potřební uvidí beztak pendrek.
Potom se nabízí otázka, jak sociálně cítí Cítitel Nejsociálnější, táta všeho sociálního v naší zemi, pan Jiří Paroubek. V hlavě chovám matnou vzpomínku na nadaci jeho ex-manželky Zuzany (nadace proslula dodávkou obrovského množství toaletního papíru do dětských domovů, což mám za příznačné, protože po nástupu ČSSD k moci budeme toaleťák sakra potřebovat a navíc na něj zas budeme stát fronty, když už se tak těšíme na návrat do let osmdesátých).
A pak nelze nevzpomenout na dojemný manifest solidarity a sociálního cítění, zachycený dokonce televizními kamerami:
