Tři typy české voličské naivity (včetně toho nejhoršího)

Čeští voliči jsou často dost naivní. A dokonce hned na několik způsobů. Voliči prezidentských kandidátů Fischera, Okamury a Fischerové představují taková pěkná tři hesla do encyklopedie politické naivity.

Vzývání "slušného člověka"

Proti Janu Fischerovizas tak moc nemám. Přijde mi sice groteskní, když zrovna on vypravuje, že by nikdy

 nejmenoval vládu složenou z komunistů - přitom do KSČ vstoupil roku 1980, aby měl klid na práci. Není třeba z toho dělat drama, nicméně sympatičtější mi jsou lidé, kteří to neudělali. Jeho prezidentování by mě nepotěšilo (nevím, čím si jako má nejvyšší politický post v zemi zasloužit), ale asi bych si ani netrhal vlasy, jistě by nás uměl aspoň průměrně reprezentovat, praxi z politiky má atd.

Jeho jméno ovšem přesto zaslouží, aby stálo ve slovníku české národní voličské naivity. Obliba Jana Fischera je založená na tradiční a velmi nezdravé české zálibě v nepolitických politicích a úřednických vládách. Jinými slovy - nestačil a ani nemohl udělat nic zásadního, tedy ani naštvat lidi. To je podle mě dost málo na to, aby mohl navléknout lýčené střevíce a usednout na stolec Přemyslův. No a pak je tu to zaklínadlo se "slušným člověkem".

"Slušný člověk", jak jsem si všiml, je ten politik, který mluví klidně a v televizi neříká "hovno". Tedy alespoň né doslova, obrazně může. Z totožného vřídla tryskala i popularita Vladimíra Špidly - za jeho éry jsem to slýchal často: Je tuze fajn, protože to je slušný člověk. Ale že nás tenhle rozvrkočený šatní mol stál spoustu peněz a energie, když jako první nastolil politiku gigantických státních dluhů a rozhazování, a to v době růstu ekonomiky, to už českého naivu nezajímá. Hlavně že je slušnej. A voličská naivita spojená se vzýváním "slušného člověka" tlačí vzhůru právě tak i Jana Fischera.

Populární populista

Kdosi napsal, že „Tomio Okamura je muž, který se nebojí říct to, co lidi chtějí slyšet.“ To je vyčerpávající definice.

Jistě si vzpomenete na řadu anket, při nichž se hledá „nejprospěšnější politik“. Obvykle to vyhrávají

takoví, kteří po určitou dobu vydrží fungovat jako hlas lidu. Hlavně jako hlas naštvaného lidu. Už se mi ani nechce věřit, že svého času byl nejprospěšnějším politikem Stanislav Gross – a taky Václav Fischer. Pamatujete se na něj? Nikdy jsem netušil, proč je nejprospěšnější, ale lid tak soudil. Když někdo šikovně řekne, co si lidé myslí, a hrozí u toho okázale pěstí „těm nahoře“, lid jej nakonec „tam nahoru“ pošle udělat pořádek. Čerstvý „ten nahoře“ ovšem na lid brzo začne zvysoka -.

Okamura je pro mě týž případ – až zase bude probíhat nějaká anketa o těch nejprospěšnějších z prospěšných, vsaďte se, že to bude lidový vypravěč Tomio. Vždycky jenom želím toho, že se pokladači anket také respondentů neptají, čím že konkrétně je ten či onen tak ukrutně prospěšný. Jistě, pěkně říká řadu pěkně znějících, ba i pravdivých věcí – o zlodějských exekutorech například. Jenom si nějak nedovedu představit, co by se na exekucích za časů Okamurova případného šógunátu mohlo změnit. Prezident jaksi podobné věci nemá v agendě.

Okamurova obliba je dalším z typů české voličské naivity – lidem se strašně líbí hezké řeči, ale neptají se, jak je chce dotyčný uvést ve skutek. A neuvědomují si, že každá úroveň politického působení má omezené a specifické pole působiště. Proto u nás nesmyslně regionální politici úspěšně sbírají hlasy prostřednictvím celostátních témat a proto skáče Okamura na Hrad třeba i po hřbetech loupeživých exekutorů.

Sluníčkáři a vizionáři

Dostáváme se asi k nejděsivější kapitole encyklopedie naivity. Táňa Fischerová. Její vítězství naštěstí nehrozí, ale svoje voliče má, tož se na to podívejme.

Jestliže klasický populismus (viz předchozí případ) řeší alespoň reálná témata, v případě lidí jako Táňa Fischerová a sluníčkářů obecně jde taky jenom o řeči, jenomže od reality na hony vzdálené. Říkám tomuhle typu lidí „samosvatí“. Jsou ze zásady přesvědčeni o vlastní dobrotě, svatosti a poslání říkat ostaním, co a jak mají dělat. Říkají to s vlídným úsměvem, dojatým výrazem a sluníčkovými slovíčky, aby se nesnížili na úroveň okolního sprostného světa. Řeší věci, na které my obyčejní smrtelníci nestačíme – humanitu, souznění a sdílení (čehokoli s čímkoli), hodlají nastolit porozumění mezi lidmi, vrátit do veřejného života tuhletu morálku a podobně. Samozřejmě houfně odmítají jaderné elektrárny a jaderné zbraně, protože mají vlastní metody, jak to rozsvítit – fóra a hlavně vize.

Táňa Fischerová je předsedkyní hnutí, které – v duchu řečeného – nemůže být jiné, než přímo klíčové. Jmenuje se proto Klíčové hnutí. Mají ve znaku cosi jako okřídlený prezervativ (čehož symbolika mi zůstala utajena) a program zevrubné celospolečenské změny, který není daleko vizi „revolučního státu“ z pera legendárního intelektuála Henryka Laholy. Jedná se o zřízení, kde nikdo nebude sledovat vlastní prospěch, ale všechno bude dělat pro blaho celku. Budou vymyšleny programy na úplně všechno, lautr se vyřeší nezaměstnanost, globalizaci nahradí lokalizace, takže odpadne požadavek mobility (to koukáte, co). Energetika bude sluneční, a když někdo nějakou nešťastnou náhodou vytvoří zisk, tak ho smysluplně reinvestuje na rozvoj celku. Obchodní tajemství pozbude smyslu. Rozkošný je tenhle odstavec:

„Vlastnictví půdy a nemovitostí by mělo být definováno jako společností udělené právo užitku, které je spojeno s dobrovolně přijatým závazkem řádné péče a přiměřeného užívání. Smyslem není vlastnit pro osobní zisk, ale pro možnost tvorby a obecný užitek. Přiměřený zisk je samozřejmostí, což platí obecně pro každý zmíněný obor.“

Přijde mi to, jako kdyby se Aštar Šeran nechal inspirovat Karlem Marxem (nebo naopak). Samozřejmě se nedozvíte nic o tom, jak tohle všechno zařídit, ale je to takové… hezké, vzájemné a zodpovědné. Je zajímavé, že Fischerová přitom má zkušenost z reálné politiky – patřila mezi ty poslance, na něž se mohla vždy spolehnout právě vláda Vladimíra Špidly.

Podpora Táni Fischerové je další, tentokrát kardinální typ naivity. Zcela bezobsažné floskule, naplněné hezky znějícími signálními slovíčky, očarují mysl naivy a běda vám, kdybyste na něm chtěli nějaké konkrétní představy. To už byste byli přízemní zeměplaz, tady jde o ideály. Táňa Fischerová naštěstí zvolena nebude, protože skřítkové a víly volební právo nemají a sluníčkářů je u nás málo.

No ale stejně - jde z těch prezidentských voleb strach.