Dříve se v diskusích pod blogy objevovaly tu a tam dotazy námezdných sil Lidového domu, co jako budeme dělat a psát, až Paroubka nebude. Přiznám se, že po první otázce Václava Moravce, směřované na lídra Věcí veřejných (Měl by prezident pověřit sestavením vlády nejprve Bobše Sobotku? – volně parafrázuji), a po Johnově odpovědi (něco ve smyslu "Tato země je v krizi, topí se v nezaměstnanosti a já jako krizový manažer…") jsem měl docela jasno. Král je mrtev, ať žije král!
"Chcete me?" (...ja teda nechci, ale kdyz uz ho tady mame, uvidime, co se z nej vyklube...)
Ale ačkoli Věci veřejné považuji za neštěstí letošních voleb, přece bych se Radka Johna rád zastal. Sice jenom trošku, ale přece.
Z diskuse, řízené Václavem Moravcem, jsem nabyl dojmu, že Radek John tak nějak přišel do studia splnit svůj volební slib – to jest, že pro své voliče bude Radkem Johnem, tím "z televize", který přišel do Sněmovny udělat pořádek. Na každou druhou otázku odpovídal naprosto nemožně, vždycky s takovým tím apokalyptickým výrazem a tónem, že se něco strašně důležitého děje a on na to přišel (viz jeho běžná televizní vystoupení) – ale kvůli tomu se přeci do sněmovny dostal, že. A bylo by nepěkné, kdyby svým voličům hned u první nedělní debaty pokazil dojem z dobře odvedené práce.
Občas šel z tohoto výkonu strach – například když to chvíli vypadalo, že Věci veřejné vlastně vůbec nevědí, jestli a s kým půjdou do koalice, hlavně že budou prostě hlasovat s tím, co přijde "s dobrým nápadem". Tady bylo trochu zbytečné se děsit – Vévéčka tenhle nesmysl, tedy že vlastně do klasické koalice nechtějí, hlásaly do světa měsíc před volbami, takže John u toho musel aspoň chvíli vydržet. (Strana, která nechce do koalice, chce asi vládnout sama, nebo chce jít do opozice, nic dalšího není).
Věřím, že i Radek John si časem osvojí běžnou českou politickou hantýrku, takže na podobných diskusích nebude vypadat jako člověk, který omylem vlezl do jiného televizního studia. A že z Věcí veřejných (doufejme) nebude absolutně neřízená střela, která všechny zásady racionálního politického fungování převrátí na hlavu.
Úskalí spojená s Vévéčky si zaslouží samostatný článek a hodně, hodně pozornosti, protože se jedná o úskalí skutečná a nebezpečná. Ale dnes mi šlo jen o pár věcí:
1/ Jsme zvyklí dávat nové vládě sto dnů "hájení". Dejme i Radku Johnovi a jeho kumpanii nějaký čas na to, aby se tak nějak "vyvrbili". Sám se sice touto bohulibou myšlenkou budu řídit horko těžko, už teď mě svrbí na klávesnici prsty, ale – třeba to s nimi taková hrůza nebude :)
2/ Buďme opatrní, abychom příliš rychle nezapomněli na to, že Věci veřejné sice nejsou žádná sláva, ale rozhodně se nedají srovnat s Paroubkovou ČSSD, která mohla klidně vyhrát.
Můžeme nadávat na to či ono, za pohromu prohlašovat toho či tu, ale to je v politice normální. Nenormální by bylo, kdyby pokračovalo budování běloruského modelu pod vedením Jiřího Paroubka – to bylo to, čemu jsme teď šťastně unikli a díky čemu si teď můžeme v klidu jen tak hudrat, místo abychom měli opravdový strach o budoucnost a balili si spacák, řízky s chlebem a flašku vokurek do baťůžku pro případ emigrace :)
V kontextu skutečného nebezpečí, které hrozilo, dopadly volby velmi dobře – a to, že výsledek není zcela ideální (a jak by vlastně takový výsledek měl vypadat?) je dáno prostě tím, že nežijeme v říši andělské, nýbrž v poněkud méně zářících zemích národa českého v Čechách i na Moravě.
Takže buďme ostražití, máme proč; nicméně to máme být koneckonců vždycky, když jde o tu lišáckou politiku. Ale klidně si oddychněme, ať už s Vévéčky, bez nich či proti nim.
