Smažák a utopenec, národní kulturní památky

Jinak velmi milá dáma, paní Hana Michopulu, sepsala kdysi článek o smažáku, který nelze než prohlásit za hanopis. Od té doby v mém srdci zeje rána, jíž zacelí až následující obrana dotyčné krmě (ačkoli je mi jasné, že žlučník by na rozdíl od srdce souhlasil spíše s paní Michopulu).

Jak jsem řekl, je to už několik let, co článek "Smažák – strašný, ale náš" spatřil světlo světa, ale nad smažákem se pořád někdo vofrňuje, takže koneckonců význam tohoto vynálezu mohu vyzdvihnout i jen tak preventivně proti utrhačům budoucím.

Smažák v klatbě

Paní Michopulu tehdy provedla korespondenční průzkum mezi svými známými s následujícím výsledkem:

"Odpovědi oslovených se hromadily dva dny a výsledky dopadly zajímavě. Okamžitě odpověděla gastronomická reprezentace: nejslušnější slovo vztažené k tomuto pokrmu bylo "hnůj" a v podstatě by se reakce dala shrnout jako dotčené: No dovolte! Nezlobila jsem se, chápu."

Potom autorka poměrně logicky radí, že když už se do toho navzdory všemu hodláme pustit, máme si pořídit kvalitní sýr a udělat si ho doma, nikoli dát v hospodě, ačkoli "vařit s obyčejným sýrem se vůbec považuje ve vyšších kuchařských kruzích za druh buranství."

Zkuste si představit, že bychom si (jako zmíněná kulinářská osvětová činitelka na smažák) vyšlápli zase na jiného, často pohrdaného, údajného škůdce gastronomického krásna, na utopence. Šel bych na to stejně:

Obvolal bych pár věhlasných gourmetů, abych jim položil otázku, co si myslí o utopenci. Otázku bych jim několikrát zopakoval a snažil se je uklidnit. Ti, u nichž by se mi to podařilo, by pak odložili příbor, nechali na chvilku stranou svoje pošírovaná lachtaní ouška nadívaná slavičími jazýčky (nebo čím se tak podobní krasoduchové živí) a ve svém proslovu by použili celou řadu vulgarismů na adresu té hrůzy s cibulí.

Buřt ve voctě! Triumf buranie! Zvolali by. Ale když už vás hanba nefackuje a chcete se do toho mermomocí pustit, kupte si kvalitní buřty a naložte si je doma, touto překvapivě objevnou radou bych své poučení zakončil. Ještě bych dodal, že bohové světových kuchyní považují vaření s buřtem za křupanismus. Takže dopadlo by to stejně jako s tím smažákem.

Smažák teologický

Vedle jak ta jedle! Za tím vším stojí totiž zásadní nepochopení toho, jakou roli v životě společnosti i jednotlivce smažák hraje. Žádný "udělejte si sami". Životní prostor smažáku a ještě několika dalších paranormálních jevů (třeba těch utopenců) je přeci v hospodě, a když říkám v hospodě, myslím tím v hospodě, v echtovní čtyřce bez ubrusu. Jsme-li si toho vědomi, nazřeli jsme samu podstatu problému.

Teologové (ano, ti – kdo by je čekal v povídání o smaženým sejru, co? :)), mají nástroj, který se nám v debatě o smažáku bude hodit. Aby pochopili smysl těch podivných starodávných textů, v nichž se stále rochní, vytvořili termín "Sitz im Leben", tedy něco jako "místo v životě". Až když se dopídí toho, v jaké situaci a za jakých okolností lidé ty texty čítávali, jaké tedy mají spisy "místo v životě", až tehdy se jim otevře jejich smysl; a až tehdy můžou bouchnout šáňo před tím, než o svém objevu sepíší několikasvazkové dílo. Porozumění smažáku je třeba postavit na podobný základ.

Smažák léčebný

A když si uvědomíme "místo v životě", jaké zabírá klasický hospodský smažák se všemi těmi vadami na kráse, dojde nám, že je ve skutečnosti zcela nenahraditelný.

Smažákem otvíráme společensky náročný večer, kdy tušíme, že náš organismus dostane pořádnou nakládačku, takže je potřeba jej na ni připravit; někteří si zase smažákem za bolavých sobotních či nedělních dopolední chodíme udobřit rozkymácené útroby – někdo se s kocovinou pere pomocí kyselých okurek, jiný zase s ledovou colou, mě a několik mých známých ovšem do života vrací smažák s hranolkama a tatarkou a malý pívo k obědu.

Smažák vítězný a jeho kámoši

Podobně fungují utopenci a spousta dalších věcí, bez kterých se v podobných situacích neobejdeme, ačkoli na mezinárodní výstavu bychom s nimi asi nešli.

Vezměte si třeba tu podivnou českou inovaci hamburgeru – na kuřecím hambáči z friťáku halda kysanýho zelí, zašplíchnutá úplnou tsunami kečupu, kterým se pak zaručeně zaprasí i nejzručnější jedinec – za bílýho dne a v běžném rozpoložení by mi to asi zlomilo hltan, ale když jsme tak nad ránem zmoženi táhli třeba z Konviktu nebo z Vagónu přes Národní třídu, neměli jsme nikdy chuť na nic jinýho (a ať mi přítomní Pražáci netvrdí, že taky nezamáčkli slzu, když tamní proslulý buřtostánek v rámci rekonstrukce metra před časem padl za vlast).

A se smažákem je to stejně tak. Není to nic, co bychom si měli namalovat do státního znaku, ani netvrdím, že by cizí delegace měly po vystoupení z letadla dostat místo chleba se solí smaženej eidam třicítku; ale jsou chvíle, kdy jedině on dokáže rázně rozehnat chmurná mračna, začínají-li se tato povážlivě stahovat nad naší radostí ze života.

Smažák zámořský

Když v blahých časích trůnu Habsburského zrodila c. k. monarchie Vídeňský řízek, začala samozřejmě do trojobalu balit kde co, došlo to až na celer nebo na květy černého bezu. Jakpak by mohl být ušetřen všudypřítomný sýrec (ale s tou národní památkou v titulku tak trochu kecám, protože nejsou doklady o tom, že by se tak poprvé stalo v Čechách).

Kdyby vás zajímalo, jak si vede jeho bratranec až v dalekém Novém světě, jukněte na tyhle americké stránky, z nichž jsem si vypůjčil velký obrázek; používá se tam mocný irský sýr v kombinaci s vajíčkem a s japonskou strouhankou (to je to záhadné "panko" v receptu) a pak se to máčí místo do tatarky do čatní, jež má svou kolébku pod horkým sluncem indickým.

Jak vidíte, význam smažáku je prostě celoplanetární.

Budiž mu čest a chvála!

_____

PS: Při svém brouzdání Internetem jsem narazil na stránku několika výzkumníků, jež problematika smažáku rovněž nenechala chladnými - velmi inspirativní! Oceňuji zejména nástroje, které vyvinuli pro jednotné hodnocení testovaných vzorků.