Šampóni a filosofové (o mládeži). Úvaha zapšklá s dobrým koncem.

Pravda, jsem ještě dalek věku, kdy bych porovnával ceny gothaje a řval na děti z okna, aby neběhaly po trávníku, ale zděsit se nad těmi dnešními teenage-šampóny už snad můžu. To za nás nebejvalo! Kam to povede?

naložit do antona a vyskládat někde v hlubokým lese...

"Čistý jak z ranní rosy, postavy akorát", zpívá se v jedný písničce od Echtů. S dovětkem, že "nemám to rád". Ani já ne. Jedu si vklidu ranní tramvají, kochám se tou naší Mámou stověžatou, ale mám tu smůlu, že projíždím kolem několika gymplů, takže často sdílím veřejný povoz s reprezentanty dnešních teenagerů.

A řeknu vám, i kdyby mě panoramata zimní Prahy povznesla sebevýš, při pohledu na ty paňácy uhnětený z gelu na vlasy, z voňavky a značkových oděvů pastelových barev propadám trudomyslnosti a strachu o budoucnost Vlasti. Navíc vedou strašné řeči, například jsou docela věcně schopni mluvit o svých ambicích; jsou schopni probírat, co se naučili; baví se o kvalitách různých značek oděvů a z jejich řeči vyplývá, že když už se alespoň - jak vyžaduje dobrý mrav - o víkendu někde ožrali, bylo to s pomocí všelijakých módních míchanic a změkčilých koktejlů.

No hnus! Člověk by si měl, když už se přistihne při něčem tak strašným, jako je kritika mladších ročníků, vždycky říkat: Taky jsme byli takoví... Nebo tak něco. Jenomže nebyli! Proboha nebyli, a to ani omylem. Až na výjimky, kterým jsme to dávali taky po zásluze sežrat. Úplně to vidim:

 

"Duše má bloudí těkavě světem - a já přemítám v úzkých zdech..."

Je mi šestnáct, sedím u píva a abych se cítil dostatečně rozervaně, čtu si Gellnera. Přemítám v úzkých zdech hořického Baťáku a má duše vpravdě bloudí těkavě světem, střídavě se obracejíc k tématům odtažitým a předmětům nedostupným: k Bohu a jeho tajemství, ke smyslu českých dějin, poselství Beatniků či k vděkuplně oňadřené spolužačce, kterou se mi až tak o rok později podaří opít Klášterním tajemstvím natolik, že ze světa idejí přesídlí jaksi více na dosah.

Přicházejí ostatní, rovněž kolegové z gymplu. Ani veselí jarých let nezakryje docela tu zádumčivost, kterou sebou nesou ty klátivé postavy a myšlenkou zbrázděná čela. Přes všechny ty pubertální kydy, vzájemné poštívání a dělání si prdele z méně oblíbených exemplářů učitelského sboru se tu a tam rozhoří spor o Nietzscheho nebo nějaká vyzrálá diskuse politická. Čili samý důležitý věci, který nám vydrží v podstatě dodnes.

Představa, že bychom probírali hadry, je tomu až kosmicky vzdálená. Pojem značkovosti mi byl dlouho cizí a když se o něčem řeklo, že je to "značkový", nedokázal jsem tenhle výrok v mozku umístit do nějaké smysluplné škatulky. Nějakou značku mělo přeci kdejaký moje tričko, minimálně aspoň přeškrtnutou žehličku na takovým tom lístečku, co je našit na rubu vzadu u krku.

Tenhle nezájem o módní vesmír měl i svoje stinné stránky, například si vybavuju, že valná část z nás byla obuta do bílých prestiží, což je vzpomínka, kterou bych rád vytěsnil. Originálnější případy nosily plátěnky s gumovou podrážkou, popsaný propiskou (obvykle šlo o Áčka nebo kosočtverce, tu a tam něco v angličtině, kterou do nás dostával učitel prostřednictvím seriálu Mladí v partě).

 

Jako vejce vejci

Je zvlášní, jak ten dnešní proklamovaný individualismus, nebo spíš obyčejné jájínkovství, tvoří strašně uniformní typy. Všichni jsou tak originální, že vypadají stejně - něco jako kuličky na stromečku, každá má jinou barvu, ale přitom to jsou všechno stejný bubliny. To my tenkrát ne. Nikdo se primárně nechtěl odlišovat, ale každej byl dost unikátní kousek.

Někteří měli na hlavách (teda když už měl někdo něco na hlavě) zmijovky, jiní poděděné švihácké klobouky, občas nějaká ta rádiovka se šťopkou (v níž dotyčný dobrovolně, hrdě a pouze z potřeby vyjádřit své pohrdání světem vypadal jako debil). Tváře někdy hyzdil počínající a prapodivně pěstěný vous, na nějž byl dotyčný až háklivě pyšný, stejně jako na některé kusy oděvu.

Vzpomínám si, jak jsem u babičky vyštrachal starý kabát po strýci Igorovi, a jakkoli se jej ze mě pokoušela ráno co ráno servat zoufalá matka, vždy jsem se do svého celými věky prověřeného pokladu hrdě zahalil a odkráčel vstříc každodenním výzvám, v kapse startky bezky a čtyřicet korun (za něž bych si z "koktejlů" mohl pořídit tak pár magických vočí; omezené zdroje, o které se jednomu podařilo pumpnout rodiče, aniž by si vysloužil obligátní "tak si běž na brigádu", představovaly taky rozdíl oproti dnešnímu úzu).

"´žiš, sem tě ani nepoznal, vypadáš jak mladej Marx!" - uvítal mě po vánočních prázdninách, během nichž jsem se pokusil o svůj první plnovous, kumpán před budovou našeho vzdělávacího ústavu. A já věděl, že z anonymního davu čním dostatečně. A tyhle naše bizarní oděvy a manýry, fosilní světonázory či naopak radikální postoje kupodivu tenkrát holky nijak moc neodrazovaly, řekl bych naopak. Ta moje tehdejší mi po letech, když jsem se jí vážně ptal, co na mně tenkrát proboha mohla vidět, sdělila, že ji bavil ten svéráz ("holt jsi byl takovej... no, jak to říct... řekněme svůj") a to, že jsem v kabátu po strýci Igorovi vypadal jako tučňák.

Holt jiná doba. Ale pro dobu dospívání a studia na gymplu mi pořád přijde přirozenější tučňák hlásající zaníceně nějakou omšelou filosofii nihilismu, než šampón jako ze škatulky, který rozebírá módní trendy a kromě podobných kravin nemá vlastně zájem o nic. Protože kdy jindy v životě má člověk prostor svobodně vypadat, jak chce (byť za cenu, že to bude jako magor), a řešit v první řadě otázky mezi nebem a zemí a podobný ptákoviny. Nebo být nedejbože idealista či snílek.

 

Co se v mládí naučíš...

Člověk si pak tu a tam kousek toho všeho v sobě schová, a v pozdějších letech si udrží nadhled, zájem a nadšení pro svět, ačkoli životní realita už bude dávno někde úplně jinde. Takže když poslouchám ty sebevědomý šampóny, co už v šestnácti vědí, kde se točej největší prachy (a tam samozřejmě směřují) a zajímá je, jakou značku parfému má ten druhej šampón, běhá mi mráz po zádech a ve svých kristovkách si připadám o dvacet let mladší, než tihle mentální dědkové (nebo spíš báby).

Ale co. Patřím mezi jedny z posledních Husákových dětí, naše generace teď tak nějak hraje první housle, a vyrostli z nás úplně stejní idioti, jako byli naši předkové, předkové našich předků atd. Takže je naděje, že až otěže převezmou dnešní náctiletí šampóni, svět se nezhroutí, ale bude si vesele vrzat a skřípat dál. No, a to je ten dobrý konec, co jsem sliboval na začátku. Lepší už asi nevymyslím :)

Nominujte autora do ankety Bloger roku

Autor: Robert J. Hřebíček | středa 15.2.2012 15:45 | karma článku: 26,09 | přečteno: 2099x